Eva Kadlčáková: Cesta z města

Můj podivínský bratr se dostavil na nedělní oběd k matce pěšky. Překonal přitom osmikilometrovou vzdálenost i nevlídnost počasí. Přestože jsme mu nabízeli odvoz, odmítal. Už si naplánoval i pohyb směrem zpátky. A navíc: venku je tak krásně!

Další host, v naší rodině i v kraji nový, nechápavě kroutil hlavou. Zvlášť když jsme přestali bratra přemlouvat a zapředli s ním zúčastněný hovor: „A tos přišel vod rybníků? Už tam rostou blatouchy?“ „Ne. Zatím jenom takový modrý kytičky.“ „Jaký?“ „No, takový droboučký…“ „To bude rozrazil,“ volá matka, „rozrazil rezekvítek!“ „Ne, ne,“ na to bratr, „tohle určitě není rozrazil, tohle vypadá jako modřenec, planej modřenec.“ „Jó? To u nás na lesním hřbitově rostou takový malý modrý zvonečky, je jich tam celá paseka. Je vám to tak krásný,“ vložila jsem se do řeči. „Ty voskový?“ táže se máma. „No.“ „Tak to jo, ty se dřív vysazovaly na hroby, to jo.“ „Jéžiš, a už kvetou podléšky?“ ptám se naléhavě. „Dávno, už jsou pomalu odkvetlý. Pamatuješ, co jich tam bejvalo u silnice?“

O čem to tady všichni mluví?, pomyslel si host a zabořil hlavu do novin. Hovor se mezitím stočil na polní cesty jako takové. Jak tady brázdí krajinu po staletí. Jak jsou vymleté dešti a obroušené koly povozů, vyšlapané bosýma nohama našich babiček a pradědečků. Jak máme strašně rádi tu cestu z města kolem rybníků a vrchem přes pole a lesy a potom humnama ke vsi. Když tudy kráčíš, cítíš spřízněnost se všemi, kteří tou cestou směřovali před tebou. Zpívají ptáci, chůze tě rozehřívá, tráva voní a kamínky pod nohama ti zvedají klenbu. Z mezí cvrkají cvrčci, okolo cesty lem z růžových keřů a „okolo lesa pole lán,“ zahlaholila máti. Ona má opravdu ráda kytky, ale ještě raději má Kytici…

„To já, co já se nachodil pěšky do školy!“ přidal se otec, šumavský rodák. „V zimě v létě deset kilometrů! Ale jak zdravý jsme byly, my děti! A těch pstruhů, co my se nalovily…“ „Jo, tati, máš pro mě nějakýho kapra?“ „Kapříka? Mám. Na zahradě v rybníčku. A králíčka bys nechtěla?“ Můj táta mluví o zvířatech zásadně ve zdrobnělinách: chodí se dávat slepičkám, trávu spásají ovečky a mlíko dostáváme od kraviček, že jsou k nám tak laskavé… Jen jednou, když se strejdou Pepou chovali dvě navlas stejné krůty a o maso se měli spravedlivě rozdělit, zavolal tatí svému bratru: „Ty, Pepo, čoveče, ta tvoje krůta umřela…“

Když skončila rodinná sešlost, už se smrákalo. Bratr se vydal do lesů, luk a strání, táta na zahradu a máma aspoň na chvíli na procházku. Jen já jsem nasedla s nevěřícím hostem do auta a odjela s ním mezi písíčka, elcédéčka, dráty a displeje. Do kraje elektronického husta, pusta a prázdna. Někde se stala chyba. Kde neumírá krůtička, hynu já…

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.