Eva Kadlčáková: Čarodějky

Ano. Kdyby na to přišlo, mohly bychom se teď klidně zvednout a hromadně odletět na Petrovy kameny. Neboť umíme kouzla, ovládáme čáry. Svítí nám oči a běda, když třete ohon našich vlasů o ebonitovou tyč! Jsme jagušky, jsme kouzelnice, jsme ženy…

Když chceme, uhraneme muže. Několik příkladů: Kamarádka Eva, když potřebuje kusovku tam, kde ji neprodávají, podívá se na číšníka svýma nádhernýma zelenýma očima. Podívá se tak, že dotyčný neváhá a nabídne jí svou vlastní. Od té chvíle se po ní neustále se ohlíží. Hledá Evin pohled. Už jí propadl. Ty oči jsou jak hlubina. Už se v nich topí.

Gábina si sedá do kavárny, i když nemá na útratu. Kouzlo spočívá v jednoduchém triku – v pravý okamžik si svléknout svetřík. Ne, že by měla zapotřebí odhalovat příliš. Úplně stačí, když její štíhlé, hladké a lesklé paže zasvítí na okamžik nad hlavami ostatních. A zraky všech mužů v lokále se otočí jejím směrem. Platili by jeden přes druhého. Už je má v hrsti. Zůstává jen na ní, komu platit dovolí.

Blanýška, ta čaruje doopravdy. Žije zalezlá v temnotách a v dlouhých černých šatech halí svoje vybělené tělo. Nečesané kadeře jí padají přes oduševnělou tvář do plamínků svíček a spojené obočí se na to nesmlouvavě dívá. Jednou mi řekla: nenávidíš toho chlapa? Toužíš po pomstě? Přines mi nějakou jeho věc! To jsem se fakt lekla a vycouvala z toho. Ovládá černou magii a nechtějte vědět, jak to dělá. Když se jí na to někdo ptá, hluboce jím pohrdá a nechá ho pocítit kousek z té netušené hrůzy, jakou čarování skýtá: ptal ses mě na duchy, blbečku? A co tě to právě obchází kolem a kolem? Proč se ti zježily chlupy a po zádech ti stejká čůrek studenýho potu?! Záhada Blair Witch, ta Blanýška.

Hanička čaruje úsměvem. Ďolíčky, pihy a štěrbinky očí odzbrojují každého. Pusa plná drobných špičatých zoubků, to je výzva i výhružka. A když se kouzlo nepovede, má ještě špičatější nehty. A ty zatne do živého.

Esterka, s židovskýma očima a pasem tenkým, až se pánům tají dech, mi vykládá karty. Máš tady kluka, povídá jednou. Kde bych ho vzala? Říkám ti, máš ho tam. A vono jo: najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou. Krásnej, vysokej, s očima modrýma a opáleným hrudníkem. Řekl mi, dáš si jovo?
Nakonec jsem ho rozplakala. Tak jako všechny muže, které jsem kdy měla. Já vystačím se slovy – obyčejně. Kvítko čertovo…

Moje máma se zase narodila, aby ovládla intuici. Na dálku luští ze snů a předtuch. Volá mi: jste v pořádku? Zdálo se mi o dětech! Něco se stane... Už se stalo, odpovídám v duchu. Nahlas se tvářím, že nám nikdy nebylo líp. Nevěří mi. Druhý den se zjeví ve dveřích s kufrem. Na nic se neptá a účinně pomůže. Když je nebezpečí zažehnáno, vytasí se s výčitkami: to sis udělala sama, to seš celá ty! No fajn, vítejme zpátky v realitě: Všechny ženy jsou čarodějky. Některé jsou občas i čarodějnice... :-)