Eva Kadčáková: O intuici

Hm, na tom asi něco bude, pomyslela jsem si. Příkladů ze života, kdy jsem se zachovala jinak, než jak mi velel instinkt, bych mohla vyjmenovat hafo. Že mě ale zrovna trápila láska, vzpomněla jsem si na Paula.

Paul byl moje sluníčko. A moje hřmění. Když jsem se otravovala ve škole, zatímco za okny byl krásný den, směla jsem ho štípnout. Ta úleva! Na písemky jsme se učili napůl a dělili se o učebnice. Ale protože Paul pořád někde závodil a já chodila za školu, tohle úleva nebyla, to byla přítěž. Paul mi kreslil rysy, já jemu psala slohy. Považoval mě za šprtnu, zatímco já byla prostě CHYTRÁ!!! Hádali jsme se do krve. Jednou jsem mu dala facku. „I ty chudinko moje malá,“ odpověděl nečekaně. Zkrotla jsem jako beránek. Se spolužačkami ze druhý lavice se ale prapodivně měnil. Byl jinej. Protivnej. „Seš trapnej,“ vztekala jsem se. Uzemnil mě úsměvem: „Ále děte, sousedko…“

Než opustil naši školu, byli jsme si jeden druhému hluboko pod kůží. Jako bratr a sestra. A když jsme se jednou, krátce před prázdninami, na sebe znovu podívali, pochopili jsme, že jsme si víc. Že se milujeme a že po sobě toužíme, ale že času je málo, že čas není žádný, že jeho odchod je nevyhnutelný a že nemá cenu si něco začínat. Zůstalo to mezi námi jako cosi nevyřčeného. Od té doby jsme vedle sebe seděli tiše. A sedáváme tak dosud, na všech třídních srazech, na rodinných návštěvách. Bavíme se jen o blbostech. Čas běží, láska zůstává...

Možná jsem měla ten příkop někdy překročit, pomyslela jsem si. „Ano,“ přečetla věštkyně moje myšlenky, „udělejte jednou něco jinak, tak, jak byste to do sebe nikdy neřekla.“

Den nato jsem potkala jednu spolužačku. Bylo tomu asi půl roku, co jsem jí dala na Paula číslo. „Děkuju ti za ten telefon, Evo,“ povídá, „jsme od té doby s Paulem v kontaktu, voláme si a píšeme skoro každý den, dokonce jsme se v létě sešli a všechno si řekli.“ „Co všechno?“ zavětřila jsem. Naklonila se ke mně: „No, víš, když Paul tenkrát odešel, zůstalo mezi náma něco nevyřčenýho, něco, co jsme se báli překročit…“ a začala ze sebe sypat MŮJ příběh. Poslouchala jsem ji s očima doširoka rozevřenýma. „…Takže jsme si řekli, že se milujeme a že po sobě toužíme. Celou tu dobu,“ zakončila. „A dál?“ zeptala jsem se. „Dál nic.“ „Tak vyřiď Paulovi, ať přejde od slov k činům!“ zadeklamovala jsem rezolutně. Tedy, to bych do sebe nikdy neřekla!

Ano, intuice je dobrá rádkyně. Někdy vede naše kroky zcela jasně a pak ji nejspíš nerozeznáváme od srdce. Jindy nás ale řídí proti naší vůli, a to ji pak zaměňujeme s rozumem. Můžeme se cítit ukřivdění, že nás nenasměřovala k rychlému vzplanutí, ale musíme jí být vděční, že nám umožnila nést si v sobě naději a lásku po dlouhá léta. A nezbývá nám, než ji obdivovat za to, že nakonec přece jen svede některé z nás dohromady. A jiné že ušetří od trapasů a zklamání…