Eliška Novotná: Zrcadlo

Jak se tak postupem času už v zrcadle nepoznávám, vybavuji si stále častěji hodně starý vtip. To se potkají po letech dva kamarádi a jeden se ptá druhého. „Ještě stále je tvoje žena tak krásná?“ A ten odpoví: „Ale ano, jen jí to déle trvá“. A také tolik rozšířené rčení, že za to jak člověk vypadá ve stáří, si může sám.

Oboje je vlastně o tomtéž – o tom, jakou pozornost věnujeme svému vzhledu a kolik nás to stojí času. Jak se hýbeme a kolik minut denně pohybu (ale pozor, jen tomu zdravému, ne všechno se počítá!) věnujeme; jak zdravě se stravujeme a kolik nám to zabere týden co týden hodin – od pročítání rad a receptů po pomalé a soustředěné jezení; kolik času trávíme v koupelně, ať už sprchováním, holením, fénováním nebo krémováním či v případě žen líčením a někdy i zdlouhavým česáním.

Ano, vypadat dobře dá fušku. A také to někdy leze do peněz – kupovat si oblečení, platit zubaře, kadeřníka, pedikérku a další služby. A ke všemu náš obličej vypovídá i o tom, jak se na světě cítíme: zda neztrácíme smysl pro humor a nezapomínáme se usmívat a zda vůbec máme lidi a všechno živé, včetně přírody a v neposlední řadě i sebe, rádi.

Dnešní dynamická doba, glorifikující mládí a fyzickou zdatnost, nás navádí k rychlým řešením toho prvního: místo pohybu si navléci stahovací prádlo, místo trvalého osvojení si správných stravovacích návyků se vrhnout do několikatýdenní diety. A když v důsledku opotřebení naší tělesné schránky nastane stařecké chátrání, se kterým humor ne humor nic nezmůžeme, tak barvení vlasů a plastické operace.

Čas je to nejcennější, co v životě máme. Kolik ho věnujeme čemu, je výsostné rozhodnutí každého z nás. A tak když se v seniorském věku pro nás zrcadlo stává jen prostředkem kontroly, že někde něco nečouhá nebo nechybí, ocitáme se vlastně ve skvělé situaci.

Čas, který jsme dříve vynaložili na zhlížení se v něm, se můžeme rozhodnout brát jako dar. Tak jen ho nezahodit.