Eliška Novotná: Povídat si

Natáčíme se tím lepším uchem k hovořícím, snažíme se odezírat ze rtů a v brebentící skupině se stáváme nechápajícími outsidery. Řečníky a moderátory rozlišujeme podle toho, zda dobře artikulují a mluví dost nahlas.

Ve schopnosti slyšet zvuky nás ovšem předčí mnohá zvířata. Kdo má doma kocoura, ví o tom své – rozsah slyšitelných tónů má ve srovnání s naším sluchem mnohem větší jak dolů, tak především nahoru: člověk dosáhne maximálně na 20 kHz, ale kočka na 50 a pes jen o něco méně. „Větří“ za nás nebezpečí, které netušíme, „vědí“ víc než my. Mluvíme k nim a oni nám někdy i rozumí.

No a teď vědci věnují pozornost komunikaci rostlin. Ty sice nemluví a neslyší, ale k reagování na okolní podněty mají své „smysly“ – chemické reakce, elektrické výboje a co já vím co ještě. Dochází mezi nimi k interakcím stejně jako mezi lidmi.

Jak je to ale mezi lidmi a rostlinami? Proč se chřadnoucí rostliny uzdravují, když k nim mluvíme? Proč více a déle kvetou, jak vnímají zvuk našeho hlasu? Reagují na vzduchové vibrace?

„A povídáš si s nimi?“ zeptala se mě kamarádka, když jsem si stýskala, že mi doma žádná kytka v květináči nevydrží, zatímco jí všechny kvetou pod rukama. „Budu“, umínila jsem si „když můžu ráno vyčítat ponožce, kam že se mi to ztratila, proč bych nemohla azalku pochválit za nové poupě?“