Eliška Novotná: Nenávist

Nebo je snad někdy nenávist potřebná?  Předpokládám, že si ji máme připomínat jako varovné memento, že tudy cesta k dobrému životu nevede. Ale proč, proč si kazit hezký den vědomím tak prudce negativní emoce?

Pocit nenávisti vede ke zničujícímu jednání, toho či to, co nenávidíme, chceme ze svého světa odstranit, chceme ho či to zlikvidovat a volíme k tomu různé, často i velmi drastické, způsoby.

Když ale nenávidíme, ničíme tím především sami sebe. Nenávist nás rozežírá, celého nás pohltí a proměňuje nás. Nenávist jde ruku v ruce s násilím, neznají ji ti, kteří se tolerují.

Čím méně jsme přesvědčeni o své neomylnosti a vševědoucnosti a čím více jsme schopni a ochotni jiné lidi chápat, tím více ztrácíme schopnost něco takového jako nenávist pociťovat.

Jistě, s mnohými nesouhlasíme, mnohé nesnášíme, jsou nám nepříjemní až odporní, to ale neznamená, že je musíme nenávidět. Takže o tom je ten dnešek, no vida.

Aby na sebe lidé nevyřvávali „já tě nenávidím!“ a nesápali se po sobě, aby vládl mír a smír. Tak to já bych ten den nazvala jinak, říkám si, když po ránu odcházím z domova návidět všechny, které dneska uvidím.