Díky lásce k nerostům se Vladimír Sattran podíval do celého světa

Jako kluk rád sportoval, ale také se díky svému středoškolskému profesorovi Janu Oswaldovi zajímal o vltavíny, měl rád matematiku, byl velkým čtenářem a také několik hodin denně cvičil na klavír a skládal vlastní hudební dílka.

Od práv k matematické geologii
Po středoškolských studiích na budějovickém reformním reálném gymnáziu si Vladimír Sattran vybral práva, ale už po půldruhém roce z nich přešel na politicky neutrálnější přírodní vědy. Byl totiž počátek 50. let a on správně usoudil, že by mu práce právníka ve stávajících poměrech přinášela jen málo radosti. Stal se tedy studentem geologicko-geografické fakulty, kde se zaměřil na ložiskovou geologii.

„Měli jsme výborné učitele,“ vzpomíná na časy, kdy přírodovědci vzdorovali dobovému politickému nátlaku přece jen úspěšněji než humanitní vzdělanci, „byli tam například profesor Radim Kettner, Odolen Kodym nebo Jaromír Koutek, což byli vynikající geologové s ohromným rozhledem, kteří dokázali fakultu ochránit před politikařením.“

Po škole nastoupil Vladimír Sattran do Ústředního geologického ústavu, kde se věnoval průzkumu středověkých ložisek v Krušných horách. „To téma mě tak zaujalo, že jsem se přihlásil ještě ke studiu na Vysoké škole báňské a v roce 1962 jsem se stal báňským inženýrem,“ říká o své inspiraci ke studiu.

Zájem o matematiku přivedl Vladimíra Sattrana k oboru, ve kterém pak vynikl: k matematické geologii. Koncem 60. let mohl pracovat na pařížské vysoké škole báňské, kde se za dva a půl roku důkladně seznámil s moderními geologickými metodami a kde také vznikla průkopnická publikace věnovaná počítačové geologii. Zhruba třetina této knihy je jeho dílem.

Pracoval jsem v Burkině Fasu, Maroku, Sýrii nebo Iráku
Díky pobytu ve Francii se pak dostal k práci pro OSN a dalších patnáct let pobýval v mnoha zemích světa, nejdéle v Burkině Faso (v bývalé Horní Voltě), kde úspěšně zkoumal ložiska nerostných surovin vhodná pro těžbu. Mimoto ale poznal také Maroko, Sýrii nebo Irák.

Po roce 1989 se stal Vladimír Sattran ředitelem Českého geologického ústavu a v roce 1994 si ještě vyzkoušel diplomatickou dráhu jako náš velvyslanec v Maroku. „Nelitoval jsem, že jsem opustil svůj obor a zkusil zase něco nového,“ říká. „vlastně jsem si tím splnil své přání z mládí, kdy jsem chtěl studovat práva s mezinárodním zaměřením.“

Odvaha a chuť zkoušet něco nového tedy nemusí člověka opustit ani v době, kdy už překročil šedesátku. Vladimír Sattran je toho živým důkazem. Ale ani na odpočinku nezahálí: velmi rád organizuje schůzky přírodovědců i lidí z dalších oborů v Přírodovědném klubu Barrande, kde už také představil některé své knížky z produkce českobudějovického nakladatelství Kopp. A o čem píše? O svých pobytech v dalekých zemích, o výzkumech v Krušných horách i o svých milovaných jižních Čechách, kam se dodnes rád vrací.