To, co se děje za zavřenými dveřmi bytů, je někdy hrůzostrašné, upozorňuje herečka Věra Hlaváčková svými povídkami

Věra Hlaváčková se stala ambasadorkou projektu Agáta a také autorkou sedmi minipovídek, které násilí za zdmi domů plasticky vykreslují. Na základě skutečných příběhů.

„Já jsem z moravské vesnice a vím, že dřív bylo úplně normální, když přišla žena a měla modřinu na obličeji. Lidé se zasmáli, že si doma vyříkávali nějaké problémy, a moc se to neřešilo. Já si to pamatuju z dětství, naši se hádali jako koně. Bylo to nepříjemné hlavně pro děti. Ale všichni to brali jako součást rodinného života,“ vypráví.

„Dneska už víme, že je to špatně,“ pokračuje Věra Hlaváčková, „ale když vidím, jak se zavírají dveře některých bytů, říkám si, co se tam asi děje. Třeba potkám někoho na ulici a vidím, že ti lidé jsou v nepohodě… To, že se mnohdy nedozvíme, co se děje za zavřenými dveřmi, je i kvůli tomu, že my ženy pořád máme pocit, že si to nějak zasloužíme a že se za to máme stydět.“

Dalším důvodem, proč oběť toleruje násilníkovo chování, je víra, že se to nějak zlepší. „Agresor vždycky po takové akci slibuje lásku, hory doly, že už se to nikdy nestane, že to celé je proto, jak moc oběť miluje. A pak už si žena například začne říkat: No, já jsem asi opravdu měla posunout ten ručník o pět centimetrů, pověsit ho, jak on si přeje, proč jsem to neudělala? A uvěří tomu, že ten problém je v ní,“ líčí ambasadorka.

Čtěte také

Pitbull, kobra a uvařená žába. Jak se chovají domácí tyrani a jak zesilují tlak, popisuje advokátka

Izolace, do které se oběť domácího násilí postupně dostává, je podle Věry Hlaváčkové zhoubná. „Agresor ji uzavře před kamarády, před rodiči. S těmi se ona dostává do konfliktu, protože ti se na to nemohou dívat, chtějí, aby odešla, ona ale nemůže odejít, protože je v tom ‚kolečku lásky‘. Těch facek, těch dětí, toho, že nemá kam jít,“ říká.

Proto považuje za nesmírně důležité, aby oběti měly kam odejít, kde požádat o pomoc. „A to je v tomhle případě velmi, velmi těžké. Jedinou cestou proto je mluvit o tom, mluvit a mluvit a zdůrazňovat, že není zač se stydět a že to není vina oběti – ať už ženy, nebo i muže – ale násilníka,“ myslí si.

Cílem povídek, které Věra Hlaváčková pro českobudějovické intervenční centrum napsala, je tedy hlasité upozornění na existující jev, který nesnese tolerance a odkládání pomoci. „Minipovídky chci ještě natočit, budou na internetu a podobně. Byla bych strašně ráda, kdyby si lidé uvědomili, co se za těmi zavřenými dveřmi děje. Že je to někdy hrůzostrašné. A pokud o tom nemluví oběti, musíme mluvit my za ně,“ dodává.

Celý rozhovor s herečkou Jihočeského divadla a ambasadorkou diecézní charity Věrou Hlaváčkovou i s ukázkami z jejích minipovídek o domácím násilí si poslechněte online.