V Peru sází brambory postaru jako naši předkové. O přestávkách pak popíjejí číču a žvýkají koku

Moje poznávání příběhu brambor nabralo obrátky. Z divokých hor Huascaránu jsme se přesunuli o velký kus dále, až do města Cuzco, které se nám stalo na několik dnů novou základnou.

Cuzco je historické město, založili ho staří Inkové a k obrazu svému upravili Španělé. Díky koloniálnímu rázu města a blízkosti incké památky Machu Picchu je Cuzco jedním z hlavních center turismu v Peru.

Tato oblast je ale také považována za typicky bramborářskou, někdy se proto Cuzcu s nadhledem říká hlavní město brambor. Díky tomu jsem zavrhl různé atrakce, které se nabízejí turistům, a vyrazili jsme za poznáním na nefalšovaný venkov, kam se turisté za normálních okolností nedostanou.

Krajina v kopcích nad Cuzcem je půvabná. Převážně se jedná o kulturní zemědělskou krajinu, která je místy více, místy méně kopcovitá. Zajímavé je, že nadmořská výška navštívených míst se pohybovala v hodnotách kolem 3800 metrů.

Pohledy do krajiny byly nádherné, viděli jsme zvlněná pole, pár jich bylo velikých, ale většinu tvořila menší políčka, která krajině propůjčovala pestrou strukturu různých barev a tvarů. Na mnoha místech jsme mohli obdivovat terasovitá políčka, která kopírovala tvar kopce, často však byla široká pouze kolem dvou až tří metrů.

Další zajímavostí bylo, že brambory, které jsme viděli, byly v různém stupni vegetace, některé jenom malé, jiné už kvetly. Na dalších místech se teprve sázely nebo se dokonce jenom k sázení připravovala půda.

Postaru, ale ne primitivně

I při pohledu z dálky bylo patrné, že v těsné blízkosti bylo vysazeno více odrůd. Ty se lišily celkovým vzhledem, výškou, ale i barvou květu. Velmi časté jsou zde odrůdy s fialově modrými květy.

Políčka propůjčují krajině pestré barvy a tvary|foto: Pavel Chlouba

Viděli jsme na polích i traktory, zejména tam, kde to umožňoval reliéf krajiny, ale na mnoha místech pracovali zemědělci s dobytkem a půdu připravovali jako postaru naši předkové. Navzdory tomu ale nelze říct, že by jejich metody byly primitivní. Když se jednalo o pole ve svahu, řádky byly obvykle vedeny uhlopříčně, aby se zabránilo erozi půdy.

Při bramborovém putování krajinou jsme narazili na malou rodinnou komunitu, která brambory právě sázela. Opět, jako už mnohokrát předtím, jsme upřímně ocenili služby naší průvodkyně, která umí španělsky a navíc s místními lidmi komunikuje s absolutní přirozeností, slušností a pokorou.

Z plánované kratičké zastávky se vyvinulo nádherné a přátelské setkání i hovory o tom, jaké odrůdy se pěstují v Čechách a čím jsou zajímavé. Naše návštěva možná vytrhla zemědělce trochu z práce, ale stálo to zato.

Místní popíjejí zkvašený nápoj z kukuřice, který má půvabné jméno číča |foto: Pavel Chlouba

O přestávce místní hodně popíjeli, nezapomněli nabídnout i nám. Z velké kádě nabírali odměrkou nápoj, který barevností připomínal náš burčák. Toto pití mělo půvabné jméno číča a jednalo se o zkvašený nápoj z kukuřice. No, byl jsem docela rád, že jsem se mohl vymluvit na focení a hrnek s číčou decentně odložit na zem. Místo mě si na něm pochutnal pes, který v blaženém opojení na chvíli zalehl do brázdy mezi nasazené brambory.

Bylo to moc hezké setkání, místní popíjeli číču, žvýkali obřadně koku a za pomoci všech končetin jsme se bavili o věcech běžných, které přináší život. Ani nevíme jak, ale také jsme se nasmáli a pobavili. Nakonec jsme se ve vzájemné úctě rozloučili a vydali se svou cestou.

Ještě dlouho jsem přemýšlel o tom, kolik někteří lidé musí vynaložit úsilí i fyzické práce, aby ze země ve velmi těžkých podmínkách dostali tolik potravy, aby se uživili, ale přitom zůstávají milí, přátelští a lidští.