Bohumil Hrabal: Krasosmutnění. Vzpomínky na dětství strávené s rodiči a strýcem Pepinem v pivovaru

„Matka už zase seděla u stolu a hryzala maso a namáčela kousky koroptve do šťávy a olizovala se jako malé děcko. To všechno proto, že ráda jedla, ale hlavně že ráda hrála divadlo, nejen na ochotnické scéně městečka, ale i tak, v životě, dokonce bez divadla nemohla žít. A otec to věděl a pořád se trápil dovnitř, mlčel, tak jako já, ale nedalo se nic dělat, protože naše maminka to měla v krvi, a nakonec kdyby nebyla maminka taková, jaká byla, bylo by u nás velice smutno, protože tatínek si pořád četl U snědeného krámu a nikdo mu nevymluvil, že ten nešťastný krupař není on.“

Kniha povídek Krasosmutnění je prostřední částí Hrabalovy vzpomínkové trilogie Městečko u vody, která postupně vycházela v letech 1976 až 1981. První částí jsou Postřižiny, třetí Harlekýnovy miliony.

Rozhlasové zpracování Krasosmutnění pochází z roku 1987, text načetl herec Radim Vašinka. Aktuálně vzniká i stejnojmenný televizní film, podle scénáře Marka Epsteina ho natáčí režisér Jiří Vejdělek.

Bohumil Hrabal (1914-1997)

Prvním Hrabalovým publikovaným text byly Hovory lidí (1956) – dvě povídky, které vyšly jako příloha časopisu Zprávy Spolku českých bibliofilů. Ti nejobyčejnější lidé a jejich hovory pak byli vlastně už napořád jeho velkým inspiračním zdrojem.

Bohumil Hrabal|foto:Profimedia

První kniha, sbírka povídek Perlička na dně, vyšla až v roce 1963, kdy bylo Bohumilu Hrabalovi téměř padesát let. O rok později vyšli Pábitelé. Pábitel je Hrabalův novotvar, je to člověk s darem osobitě vyprávět a přehánět o všem možném. Sám spisovatel téhle definici dokonale odpovídal.

Vystudovaný právník vystřídal nejrůznější zaměstnání – pracoval jako pojišťovací agent, obchodní cestující, jako dělník v ocelárnách, ve sběrných surovinách nebo jako kulisák v divadle. Spisovatelem z povolání se stal v roce 1963.

Po okupaci v srpnu 1968 byl zařazen na seznam zakázaných autorů. V tvorbě pokračoval neoficiálně, spolupracoval s exilovými nakladateli a jeho díla vycházela v samizdatu. Zlom přišel v roce 1975, kdy bylo v časopise Tvorba zveřejněno Hrabalovo okolnostmi vynucené sebekritické prohlášení a on mohl opět – pod dohledem cenzury – začít publikovat v oficiálních nakladatelstvích.

Ačkoliv Bohumil Hrabal debutoval až po čtyřicítce, stal se vedle Jaroslava Haška a Karla Čapka jedním z nejpřekládanějších českých autorů 20. století.

Osobitý vypravěč zemřel 3. února 1997. Vypadl z okna ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce, kde byl hospitalizován. Jestli to byla nešťastná náhoda, nebo už tu ve svých téměř třiaosmdesáti letech nechtěl dál být, zůstane nejspíš tajemstvím.