Jiří Stránský: Tóny. Příběh o rozkrývání minulosti rodiny, do jejíhož života dramaticky zasáhl nejdříve nacistický, později komunistický režim

Vypráví o svých třech bratrech, o svých dětech, o velké lásce ke své ženě Jitce, i o jiných ženách… Rozplétají společně dávnou a hodně zamotanou rodinnou historii. Ti dva – dědeček a vnučka, oba umělci - si nejen vyprávějí, ale také spolu pracují.

Komorní novela Tóny, příběh o složité historii jedné rodiny, příběh o lásce a také příběh o hudbě, vyšla poprvé v roce 2011. Stejnojmenná desetidílná četba na pokračování vznikla v olomouckém rozhlasovém studiu v následujícím roce.

Jiří Stránský

Narodil se v roce 1931 v Praze. Jeho otcem byl významný pražský advokát se šlechtickými předky, jeho maminka byla dcerou známého prvorepublikového politika Jana Malypetra. Kvůli svému rodinnému zázemí byl těsně před maturitou vyloučen z gymnázia. Musel opustit nejen školu, ale i Prahu.

Jiří Stránský|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

V necelých dvaceti letech odešel na venkov a našel si práci u Zeměměřického ústavu při stavbách triangulačních věží. Kvůli zranění se ale za pár měsíců vrátil zpátky domů. V Praze začal pracovat v tiskovém oddělení propagačního podniku, kde se věnoval tisku cizojazyčných mutací propagačních letáků. Jeho šéf, původní majitel inzertní firmy, byl zatčen a hrozil mu trest smrti. Vymyslel si tak vykonstruovaná obvinění, aby si zachránil život:

„Na třináct svých spolupracovníků si vymyslel historky, ta nejhorší byla o mně. Ta zněla, že mě jejich organizace vyslala na šestinedělní kurz do západního Německa, nejen v zacházení s vysílačkou, ale také v tichém vraždění a tak podobně. S vysílačkou jsem se měl vrátit a ukrýt na neznámém místě, to že on neví. Asi za rok si pro mne přišli. To jsem byl již u PTP. V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu.“ 

Ve vykonstruovaném procesu byl jako mladistvý odsouzen na osm let vězení. Prošel několika pracovními tábory včetně jáchymovských uranových dolů:

„Já jsem se sešel v kriminále s Janem Zahradníčkem, s Křelinou, s Knapem, s Karlem Peckou, se Zdeňkem Rotreklem, s Vladimírem Valentou a řadou dalších lidí. Tam se ve mně upevnilo rozhodnutí psát.“

Propuštěný na svobodu byl Jiří Stránský až za velké amnestie v roce 1960. Poté pracoval krátce na stavbě podolského stadionu, jako pumpař na Benzině, později si mohl najít zajímavější práci v barrandovských studiích.

Po srpnu 68 musel opět opustit Prahu a začal opět pracovat pro Benzinu. A tehdy ho znovu dostali. Na základě křivých obvinění ho soud odsoudil za údajné kšefty na benzinové pumpě. Po návratu z vězení pracoval jako technik v Československém státním souboru písní a tanců.

Po roce 1989 začal znovu psát a publikovat. Jeho nejznámější knihou je zřejmě román Zdivočelá země, který posloužil jako jedna z předloh stejnojmenného úspěšného seriálu.

Od roku 1992 do roku 2006 byl Jiří Stránský prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Zemřel v květnu 2019, bylo mu 87 let.