Autostop Hany Hosnedlové: Jela jsem vším od pohřebního vozu po ministerskou limuzínu
Kdysi mi jeden kamarád s trochou nadsázky řekl, že bych mohla dělat ze stopu maturitu. Dneska by asi dodal, že spíš státnici. Mrzí mne, že jsem si tenkrát, když jsem prvně zvedla terčík dlaně ke stopu, nezačala psát najeté kilometry. Kolik by to asi dělalo?
Sama nemotorizovaná, uplatňovala jsem stop neustále. I se dvěma malými dětmi nebo při služebních cestách. A stopem jezdím i nyní, i když - pravda - už ne tak často jako dřív.
Zvednutý palec spolehlivě fungoval i v zahraničí. Autostopem jsem, většinou s kamarádkou, projela řadu evropských zemí, Izrael, Jordánsko, v zámoří pak Kanadu, Spojené státy včetně Aljašky, kousek severní Afriky, ale třeba i Austrálii, kde obvykle bylo ke svezení připojeno i pozvání na kávu nebo svačinu.
A jela jsem už vším možným - od pohřebního vozu přes žebřiňák s cukrovkou až po ministerskou limuzínu. Dokonce i prázdnou sanitou, policejním autem se dvěma pobavenými policisty nebo obytným cikánským vozem na jihu Rumunska. A nikdy se mi nic zlého nestalo.
Případné galantní nabídky jsem s úsměvem odmítala a fungovalo to. Jen jednou jsme se nechaly s kamarádkou vysadit do deštivé noci uprostřed pustiny, když se nám nelíbilo dvoření maďarského řidiče kamionu.
A jednou jedinkrát jsem ze stopu utekla. To bylo v Turecku. Hned na první mávnutí mi zastavilo několik aut a řidiči se začali divoce dohadovat, kdo mne odveze. Musím dodat, že tehdy mi bylo o 25 let a 25 kilo míň.
Naopak jsem na stopu navázala i řadu přátelství, která přežila nejednou až dodnes.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.