Zubatá musí počkat, až to dodělám, říká fotograf Jára Novotný

20. březen 2014

Když se rozhlédnete po bytě Járy Novotného, nestačíte se divit: stěny obyčejného bytu v Sezimově Ústí by klidně mohly konkurovat galerii. Jsme na návštěvě u fotografa, který se doma dočkal uznání až po listopadu 1989, ačkoliv za hranicemi byly jeho snímky už dávno známé a oceňované.

Jára Novotný od dětství dobře a rád kreslil, ale co mu to bylo v rodných Myslkovicích platné? Když si vybíral budoucí profesi, psala se 50. léta a než se nadál, už byl učněm v nedalekém Kovosvitu.

„Na řemeslo jsem se nehodil a strojařina mě nebavila,“ říká. „řešil jsem to jednoduše: když jsem si vydělal na chleba, věnoval jsem se svým koníčkům: malování, divadlu a psaní pro noviny. Právě tehdy jsem se začal zabývat fotografií.“

Pod dohledem StB
První opravdové snímky pořídil Jára Novotný v pohnuté době: v srpnu 1968, když dokumentoval v Táboře a v okolí vpád „spřátelených“ vojsk. Po srpnové invazi přispíval ještě nějaký čas do podnikových novin Kovosvitu. „Psal jsem tam docela otevřeně proti okupaci,“ vzpomíná. A tak není divu, že se brzy dostal pod dohled Státní bezpečnosti.

Z cyklu Žena

V srpnu 1969, když se v Praze chystaly protisovětské nepokoje k 1. výročí okupace, se Jára Novotný vydal do hlavního města s fotoaparátem. Film mu policie zabavila, takže žádné snímky nepřivezl, za to si pobyl ve vazbě a brzy pochopil, co ho v následujících letech čeká: podřadná práce, neustálá pozornost policie a nemožnost svobodně cestovat.

Od deprimace k potěšení a cirkusu
Některé cykly Járy Novotného vyjadřují frustraci z bezvýchodné situace, jiné ukazují, kde tehdy hledal pocit svobody. „Vždycky jsem měl moc rád Miroslava Horníčka, se kterým jsem se trochu znal. Když viděl fotografie z cyklu Příběhy, které myslím dobře ilustrovaly moje tehdejší rozpoložení, měl k nim výhrady. Tvrdil, že lidé v nepříjemné době nepotřebují deprimující umělecká díla, ale něco, co je potěší a pohladí. Po čase jsem mu musel dát za pravdu. Opustil jsem chmurné symbolické záběry a začal jsem pracovat na cyklu Žena,“ popisuje svůj vývoj Novotný.

Dalším zdrojem inspirace – a také tématem, které tehdejší moci nevadilo – byl pro Járu Novotného cirkus. „Bylo to pro mě úžasné období, kdy jsem se vždycky o dovolené sebral a putoval s cirkusáky z místa na místo. Udělal jsem tam spoustu snímků. Na to vzpomínám moc rád, nejen kvůli fotografování, ale i proto, že jsem tam poznal fantastické lidi,“ říká Jára Novotný.

Z cyklu Cirkus

Zubatá musí počkat
Po roce 1989 se vrátil k regionální novinařině, ale počáteční nadšení brzy opadlo. V důchodu se pak Jára Novotný pustil do vydávání knih a dnes už se může pochlubit celkem šesti publikacemi. „Spousta mých kamarádů už umřela,“ říká fotograf, který v těchto dnech slaví 75. narozeniny, „ale mně se tam ještě nechce. Mám na to fígl: začnu chystat knížku, a dokud není hotová, musí zubatá pěkně počkat, až to dodělám!“

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová.

autor: Hana Soukupová
Spustit audio