Zdena Kolářová: Zvířata

Ale partneři si nějak nesedli a okamžitě se začali rvát. Lítalo peří, ptačí zob a oba láteřili tak mocně, že jsem nevěděla co s nimi. Patrně mi dávali na vědomí, že by se nejradši rozvedli. Jenže  kouzelného hada jako Jiřík z pohádky, jsem neměla k dispozici, a tak jsem jejich řeči nerozuměla.

Jen tak mimochodem - syna zajímali ptáčci asi týden a když měl čistit klec, řekl, že se mu zvedá žaludek,  takže jsem se o divoký párek musela starat já. Zvířata miluju, ale mám z nich strach. Pokaždé, když jsme jeli za tetou na vesnici, nevylezla jsem z auta dřív, než zahnali slepice za plot.

„To není tygr, to je ségra,“ hlaholil táta pokaždé, když se slepice rozeběhla k autu, z něhož jsem odmítala vystoupit.

Jen jednou jsem se odvážila ke konfrontaci se zvířetem. Bylo to na dovolené v Maďarsku. Jeden den jsme místo povalování se v léčivých bazénech měli na programu návštěvu pusty, kde čikoši, tedy pastevci, předváděli ohromující  kousky na koňských hřbetech. Kdo chce, může si na koni sjet, zněla nabídka. Podívala jsem se do očí krásného hnědáka, které mě zmámily stejně jako jiskrné oči jeho pána. Instalovali mě do sedla a svaly pode mnou se začaly hýbat. Chytla jsem se za koňskou hřívu a koníka téměř skalpovala. A pištěla jsem, jak už to tak holky dělají. Pak jsem sletěla do náruče sličného čikoše, kterého jsem málem přerazila vejpůl.

Tím mé kontakty se zvířaty skončily. Ale vaše psíky a kočky pozdravuji a přeji jim i vám hezký den.