Zdena Kolářová: Zvířata

Některé diskuse například na sociálních sítích ovšem vypovídají o dobru v českých srdcích něco jiného, takže mám dojem, že přímá úměra mezi láskou ke zvířatům a lidem je spíš přežitý bonmot.

Naší ulicí chodí hubený, zanedbaný pán, který má psa. Dost velkého na to, aby tohle tintítko usmýkal o chodník. Jenže, on nechce. Jde s hlavou sklopenou k zemi a při každém kroku jedním okem sleduje svého pána.

Zvířecí řeči nerozumím, ale i laik musí vidět, jak se to zvíře bojí. Pán mu stále nadává, často se zastaví a huláká výhrůžky psovi přímo do ucha. Někdy ho i bije. Zvíře sedí, nešťastně sleduje vodítko, kterým dostává rány a mně se zdá, že se snaží tohle všechno vydržet, protože má zkušenost, že by to mohlo být ještě horší.

Nedovedu si totiž představit, co se s ním děje, když se nikdo nedívá. Pán skončí rozeřvanou exhibici, pes se přihrbí a jdou dál.

Nejsem žádný fanatický ochranář zvířátek, psa jsem nikdy neměla a štve mě, když mi jeho soukmenovci čurají na dům, ale tohle je opravdu něco, nač se nemůžu dívat. Pokaždé, když slyším tohoto „ milovníka psů“  řvát, okouzluje mě představa, že  se ten vlčák konečně naštve a rozhodne se svého mučitele potrestat.

Zatímco dříve chodívali kolem nás často, nějak dlouho jsem tu dvojici neviděla. Patrně se předvádí někde jinde. Nebo že by tomu vlčákovi došla trpělivost a konečně pochopil, že se sadistou a nejde jednat po dobrém?