Zdena Kolářová: Velitelka

5. květen 2022

Od chvíle, kdy jsem před lety dobrovolně převzala funkci kapitána naší rodinné bárky, přešla na má bedra i veškerá odpovědnost. Je fakt, že protáhnout se všemi úskalími rodinného života představuje námahu, se kterou jsem zpočátku  nepočítala.

Znamenala dohled nad tím, zda je v ledničce pivo, jestli je dost rohlíků nejen k večeři, ale i na svačinu do školy, zda jsou zaplaceny složenky, vyžehlené prádlo a umyté schody, když je na nás řada. Mazaní a schopní generálové, přenesou svou odpovědnost na nižší šarže a sami se povzneseně usmívají nad tím, kolik volného času jim zbylo.

Pedanti jako já, chtějí všechno udělat sami, a pak si stěžujou. Za pár let se mi začalo, jak už to tak bývá, v mé nadřízené funkci docela líbit. K běžnému zajištění dohledu nad morálkou rodiny jsem přidávala ještě komentáře pranýřující nedbalost, s níž  její členové  zapomínali doma úkoly, peníze na obědy a cvičky na tělák.

Jednou zapomněli i na mne, takže jsem se dvěma taškami nákupu vrávorala k domovu, protože pro mne nikdo nepřijel, jak jsme byli domluveni.

Mezníkem  se v mém velitelském období stala věta, jíž jsem vždy zakončila své kázání o nedostatečnosti rodinné skvadry.

„Jste lajdáci, na nic se neumíte soustředit, a proto pořád máte nějaké potíže. To se mně stát nemůže,“ pravila jsem pyšně a odešla středem. Nedávno jsme jeli na velký nákup. Po návratu jsem sáhla do kapsy pro klíče od bytu.

Nebyly tam.

Syn vzal ty své a suše mi oznámil, že byt nejde odemknout, protože jsem nechala klíč zevnitř zámku. Následovalo hlučné odvrtávání, poničené nářadí a klení hodné námořnické knajpy. Seděla jsem na schodě, v tašce tiše roztával nanukový dort a já stejně tiše přemýšlela, zda není nejvyšší čas rodinný kapitánský můstek opustit. Ale to pak ztratím zcela vliv na kázeň jednotlivých členů, došlo mi po chvilce.

No, ještě uvidíme.

Hezký den.

Spustit audio