Zdena Kolářová: Umělá kytka

Přiznám se, že nemám moc ráda zbytečné krámy a napodobeniny. Asi proto, že jsme kdysi měli doma ohromný košík z broušeného skla plný umělých jablek, hrušek a broskví, to vše korunováno velkým trsem rudých třešní, z nichž jsem musela utírat prach a zdálo se mi už jako dítěti, že jsou dost hnusné.

Do své domácnosti jsem umělé kytky vůbec nevpustila. Radši jsem si koupila ty opravdové. Jen jednou mi moje kamarádka přinesla umělou kytici v národních barvách s odůvodněním, že tím ušetřím a nebudu muset kupovat pokaždé novou.

Udělala jsem pokrytecké pukrle obdarovaného, který dostal, co nechtěl, a při nejbližší příležitosti jsem odnesla pugét na hřbitov a doufala, že ho někdo ukradne, což se také stalo. Ve svém bytě mám spoustu zeleně, tu lépe či hůře prosperující, ale živé. Až do nedávna.

V květinářství jsem zahlédla malý bílý košíček skoro do dlaně a v něm atraktivní tlustici, přecházející ze světle zelené barvy u stonku do téměř fialové na konci listů. Tak se mi zalíbila, že jsem si ji odnesla domů, postavila na parapet okna, kde působila mimořádně atraktivně. Druhý den jsem ji chtěla zalít. Nadzvedla jsem jeden z listů, a zjistila, že v květináči není zem, ale sádra.

Ta kytka je totiž umělá!

No tohle! Kde jsou moje zásady, že mi umělá kytka nesmí do bytu. To bude trapas, až si toho někdo všimne. Ale pak jsem si řekla, kde je problém? Když se ženské nestydí za umělohmotná prsa, proč by mně měla vadit umělá kytka na parapetu.

No, ne?

Hezký den.