Zdena Kolářová: Úklidová služba

Pravda se vyjeví brzy poté, co ředitelka domácnosti ulehne s chřipkou a do horečnatých snů je stále dotazována, kde je cukr, kde hadr na podlahu a jak se zapíná pračka. I při velké snaze rodinného kolektivu pomáhat je po skončení nemoci nutné podrobit byt důkladné očistě, protože ženské oko vidí kolem sebe něco úplně jiného než muž.

Můj imunitní systém přeprala viróza a já jsem měla pocit, že umřu. Když jsem vstala z postele, rozhodla jsem se, že to vezmu z gruntu a protože nemám dost sil, povolám úklidovou službu.

Trvalo chvíli, než jsem se dovolala někam, kde mi chtěli pomoci. Vážně. Nikde neměli čas. Konečně jsme se s jednou firmou domluvili.

Ukázala jsem jim, co všechno potřebuji uklidit, včetně oken. „Jéžiš, to je vysoko,“ naříkal pán v montérkách. „Kdyby to nebylo vysoko, umyla bych si to sama,“ řekla jsem naštvaně.

„Já vám budu třeba máchat hadry na mytí, abyste nemusel pořád lézt dolů se štaflí.“ Zkusila jsem. „Jaký hadry, pani, takhle se mylo v minulým století,“ řekl zasvěceně a vyfuněl na vrchol žebříku s lihovou vodičkou. S její pomocí se jal rozmazávat směs městské špíny po sklech.

„Ještě budu potřebovat pověsit záclony,“ dávkovala jsem po kapkách nepříjemná sdělení. Následovalo další vzetí božího slova nadarmo. Ale nebe nějak nechtělo spolupracovat, protože ani po několika instruktážích nebyl jednoduchý systém věšení záclon  pochopen.

Došla mi trpělivost. „Nechte to být, my si to nějak uděláme. „Kbelíky odrachotily a slunce na obloze se přesunulo o kousek dál. Snažilo se nakouknout do bytu, ale přes šmouhy se mu to moc nedařilo.

Okna jsme si umyli znovu, pověsili záclony, a já jsem mužům ve své rodině odpustila, že nevědí, kde je cukr. Umí zase jiné věci. Třeba pověsit záclony. A to se tím ani neživí.