Zdena Kolářová: Televize

Tlačítko, komunikace, ovládání, televize (ilustrační foto)
Tlačítko, komunikace, ovládání, televize (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Odešla nám televize – to je titulek Rozhlasového sloupku Zdeny Kolářové.

Odešla nám televize. Sloužila patnáct let, moc nezlobila, ale v poslední době to s ní šlo z kopce.

Zatímco před třiceti lety jsem díky spolužákovi, který pracoval ve skladu domácích potřeb, sehnala barevnou televizi po dlouhém trápení, teď se prostě můžete sebrat a večer už máte novou bednu doma.

Vlastně bedna to byla tenkrát, teď je to obrazovka tenká jako plátek lososa. Vydali jsme se vybrat tu pravou. Prošli jsme několik obchodů, srovnávali ceny, až jsme se rozhodli. Tedy popravdě rozhodla jsem se já.

„Chci tu velkou obrazovku,“ řekla jsem tvrdohlavě. „A odkud se budeš dívat? Z balkonu? Je moc velká, budeme muset kus pokoje přestavět.“ „Tak ho přestavíme,“ řekla jsem kategoricky, jako kdybych nevěděla, že vzpurnost muži nesnášejí, zvlášť když je přítomen svědek v podobě prodavače.

Samozřejmě, že byla do našeho obýváku velká. Znamenalo to odstranit skříňku plnou knížek a vymyslet, kam s nimi, převrtat konzole na zavěšení obrazovky a přemístit sedačku jinam. Můj hodný muž vše udělal, i když jsem si nebyla jistá, zda si do hluku vrtačky nemumlá temné kletby.

A pak přišla chvíle na jeho pomstu za mou paličatost. „S  knížkami si poraď sama. Za prvé nejsou moje, za druhé mě to už nebaví.“ A co s nima mám dělat? „Nevím, třeba je spal,“ řekl vesele. „Jsem nějakej Koniáš, nebo co?“ vřískla jsem. Reakce žádná. Přemístila jsem knihy do prádelního koše a uložila na půdu.

Doma vládlo mrazivé mlčení. Večer mě zachránili indiáni. Na kovbojky se můj muž dívá rád. Když viděl na obrazovce krásnou Vinnetouovu tvář korunovanou hadí čelenkou a výstavní brka v čelence Bílého bůvola, řekl jen tak mimochodem: „No, je to krása“.  Bylo mi odpuštěno.