Zdena Kolářová: Stáří

Obava, že v pět hodin nebudu sedět u mikrofonu a nedej bože zaspím, děsí všechny moderátory na světě. Nejen vstávání, ale i noc je  hrozná, protože se stále koukáte na budíka, takže ráno máte pocit jako po flámu.

V těchto chvílích, zvláště pak v zimě, jsem snila o tom, jak jednou, až budu v důchodu, dospím do přirozeného probuzení, pak se v klidu nasnídám a budu si užívat tu pohodu. Když jsem do důchodu opravdu odešla, chvíli trvalo, než jsem si na změnu rytmu zvykla. Takže jsem se stále probouzela ve čtyři ráno, zadělávala na housky, nakládala svíčkovou, žehlila nebo přeskládávala prádelník, abych nerušila spící sousedy. Všichni si ťukali na hlavu a nemohli tomu uvěřit.

Jó, zvyk je železná košile, odpovídala jsem se vzpomínkou na tátu, který měl zásadu, že „válení v posteli kazí charakter“, a tudíž mi i v sobotu ukládal úkoly, u nichž byl začátek realizace nejpozději v sedm ráno.

Už jsem myslela, že se tohoto svého zvyku nezbavím, když to přišlo. Probudila jsem se v osm, což je u mne nebývale pozdě. Na stole jsem měla připravenou snídani, vedle ní můj oblíbený časopis, a lísteček „šel jsem nakoupit“.

Za okny poletovaly obrovské vločky sněhu obalující velké stromy v protější zahradě. Ticho, řekla bych až velebné. Ta kombinace všech vjemů, které mi mé smysly nabízely, byla ohromující. Popíjela jsem ranní kávu, uždibovala bábovku a víc než do novin koukala do zahrady vědecké knihovny, jako bych čekala, že zpoza zasněženého stromu vykoukne děda Mrazík. Uvědomila jsem si skoro fyzicky, jak se mi mění nálada.

Z jisté rozmrzelosti, s níž se ráno pravidelně probouzím, v úžasný klid a pohodu. Takhle jednoduše jsem konečně zjistila, že i na stáří se dají najít úžasné věci. Třeba i doba na lenošení, na něž jsme dříve neměli čas. Přeji všem podobně hezký den.