Zdena Kolářová: Popeláři

Užitečnost téhle práce přece nemůžeme v dětství ocenit, tak proč se nám tak líbí? Já jsem popelářům záviděla především jejich plavné skoky na stupátka u zadních kol. Jak jsem zjistila, jezdí tam dodnes  a vůbec nechápu, že jim to může při všech protektorských, často nesmyslných opatřeních úřadů na téma bezpečnost práce projít.

Práce popelářů je důležitá, bez ní by, velká města vůbec nemohla existovat. Jako malá holka jsem  ráda pozorovala ty ukřičené kluky v montérkách, jak bravurně koulí plechovými popelnicemi a koukám na ta jejich artistická vystoupení ráda dodnes. Pokaždé, když slyším rachot mechanismu drtícího všechny zbytky, které my, lidé, nahromadíme za jediný týden, přihrnu se k oknu a navzdory nevábnému odéru, sleduji, co se v útrobách vozu děje.

Někdy jsem si dokonce říkala, jestli nemám nějakou duševní úchylku, že mě to tak zajímá. A včera jsem si všimla, že na pozorovatelském bidýlku nejsem sama. Za záclonou protějšího domu vykukoval soused. Asi taky chtěl být jako kluk popelářem. Stal se z něj komerční inženýr s pěknou kariérou, koženou aktovkou a nažehlenými puky na kalhotách. Ale možná, že dodnes sní o tom, jak hvízdne na řidiče, aby popojel dál, a naskočí za jízdy na stupátko.

Třeba by si připadal jako nejslavnější popelář světa Alfred Doolittle z muzikálu My Fair Lady.

Hezký den.