Zdena Kolářová: Pohodlí

Každé ráno, když vstanu, otevřu okno. Pak jdu něco dělat na druhý konec bytu.  Když se do ložnice, jejíž okna vedou do ulice, vrátím, je pokoj plný modrého kouře z výfukových plynů.

A pod oknem „bublá“ auto, jehož majitel si vedle vybírá peníze z bankomatu. Proč to nastartované auto, vrtalo mi hlavou? Zeptala jsem se řidičů a dozvěděla se, že prý to je kvůli klimatizaci.

Došlo mi, proč v horkém jarním dni seděla tři čtvrtě hodiny dívka v autě před poliklinikou, kde jsem čekala na odvoz, a za zády jí z výfuku oddechovala klimatizace. To aby jí nebylo horko. Kam se hrabou umělohmotné sáčky a uchošťoury, které také dost devastují planetu, na to, co vypustí do ovzduší takové chlazení.

Chceme vstávat do tepla, chceme otočit kohoutkem, z něhož poteče teplá voda, pohodlí považujeme za samozřejmou věc. A za nic na světě bychom nepřipustili, že nás někdo, nebo něco, na této cestě omezí.

Potýkáme se s nedostatkem vody a u každého stavení se modrá bazén, v němž poloklečí celá rodina, ponořená po krk do vody – tedy pardon do chemické sloučeniny po čištění, protože bazén je tak malý, že se v něm nedá udělat ani tempo. Ale mají bazén, krůček na cestě mezi elitu.

Já vím, mluvím staromilsky, ale v souvislosti s novými informacemi o některých změnách na planetě, bychom se přece jen měli trochu rozmýšlet, co mít musíme, a co ne. Životní prostředí je všech a jak víme ze zkušenosti, když je něco „všech“, není to vlastně nikoho.

I proto jsou zřejmě veškeré pokusy odborné veřejnosti přimět obyvatele planety k rozumnému zacházení s přírodními zdroji trvale neúspěšné.