Zdena Kolářová: Koridory

Taky prostředí bylo pěkné „maso“, jak se říká. Narvané a zahulené vagony, rozpraskaná koženková sedadla, okna co nešla otevřít zaplácaná letitou špínou, o WC ani nemluvím. Tam se odvažovali jen silní jedinci, kteří měli tu smůlu, že vystupovali až v cílové stanici, a prostě to už nemohli odkládat.

Přesto jsem vlakem jezdila ráda, a když jsem chytla místo u okna, které bylo náhodou čisté, koukala jsem do kraje a cesta ubíhala mnohem příjemněji.

Trať lemovaly zahrádky, kde se lopotili jejich majitelé a starého strejdu v „hadovce“ jsme už znali důvěrně, protože na tom malém zeleném plácku byl pořád. Lidé žili v domcích u tratě a nikomu z nich ta skutečnost nevadila.

Ne tak v současné době. Každý, kdo se dostane do vyhláškového limitu nutné vzdálenosti tratě od domu, hned přemýšlí, jak to udělat, aby dostal nová těsnící okna nebo odškodné za nadlimitní hluk.

Asi proto je teď trať na Prahu obestavěná šedivými protihlukovými panely. A není to jen tam, kde je trať u obytné čtvrti opravdu blízko. Prostě kousek za Budějovicemi vjedete do betonového koridoru a až na krátké výjimky z něj nevyjedete.

Žádné zahrádky a strejc nad záhonem tulipánů. Jen šeď a hučení. Pravda – jízda v čistém vlaku je komfortní, průvodčí ochotní a většinou přijedete včas. Ale nemáte pocit, že se dobrovolně připravujeme o zážitky mající skrytou poezii, kterou jízda „vláčkem“ vždycky měla? Nehledě na známou pravdu, že zabetonovaných míst přibývá. Někdy docela zbytečně.