Zdena Kolářová: Evropské fondy

Každý správný hospodář dobře rozmýšlí své investice a když se rozhodne pořídit si něco nákladného do své firmy, vždy je to po předchozím  uvážení.

Jinak je to s penězi veřejnými. Ty se investují někdy dost zvláštním způsobem. Asi před dvaceti lety rozkopali kompletně českobudějovickou Jírovcovu ulici. Pohled do obnaženého podzemí byl děsivý. Rozpadlá kanalizace, kaverny pod povrchem, z nichž vyrážely do ulic desítky krys, které tu zřejmě měly sídliště.

Obyvatelé ulice byli otrávení, že musejí při vstupu do obchodů balancovat na chatrných můstcích přes výkopy, že je všude plno prachu a bojové podmínky. Ale chápali, že to je prostě třeba.

Po pár letech rozkopali stejnou ulici znovu. To už měli obyvatelé poněkud menší pochopení pro potíže, které nastaly. Rozčarování bylo ještě větší, když úpravy skončily. Zmenšila se kapacita pro parkování, všechny spodní části domů jsou poškozené od výkopů a vrcholem všeho jsou čtyři podivné hrnce velikosti malého auta, do nichž jsou vsazeny ne příliš prosperující keříky dřišťálu s trny odírajícími lidem bundy a tváře.

Podivná úprava vrcholí testem bobříka odvahy, který musíte podstoupit, když vyjdete z polikliniky Sever. Jdete po chodníku, zahnete za roh a skončíte v kýblu. Pardon – v mobilní zeleni.

Přejdete těžko, protože za roh nevidíte, takže riskujete, že do vás vrazí auto. Všechny tyhle nástrahy v podobě vysokých obrubníků, nelogického odbočování, retardérů vysokých jak nájezd do garáže, jsou jistě vymýšleny s ohledem na komfort řidiče, ale možná s malou schopností předvídat, jak bude podobný návrh fungovat v praxi.

Prostě byly to vyhozené peníze. Konečně „erární“ peníze nikoho netrápí. Když se napíše řádná žádost o dotace, zase se nějaké najdou. A kopání může pokračovat.