Zdena Kolářová: Dopravní značky

Ten den opět vjela sanitka do protisměru a za ní jedoucí osobní auto ji viditelně ze setrvačnosti následovalo. Mělo pražskou značku a ženě za volantem okamžitě došlo, že tam nemá co dělat.

Snažila se co nejrychleji dojet na konec ulice a tam auto obrátit. Reakce chodců byla otřesná. Budila dojem, že řidička je  přinejmenším vražedkyně, která se chystá k dalšímu hrdelnímu zločinu.

„Kam jedeš, blbko. Neznáš značky?“ „No jo, blondýna z Prahy, co vod ní chceš?“ Jeden starý pán se rozvášnil tak, že se jal klepat hůlkou do kapoty auta. Verbální lynč bobtnal do naprosto absurdních rozměrů.

Vzpomněla jsem si – teď to už můžu říct, protože je to promlčené – že jsem jednou na služební cestě z Prahy odbočila na dálnici na Brno, a když jsem to zjistila, obrátila jsem auto do správného směru způsobem, za který bych byla dnes hvězdou večerních zpráv.

Nevím, co mne to tenkrát napadlo, a dodnes mám při té vzpomínce mrazení v zádech. Prostě zkratové jednání nemající, zaplať pánbůh, žádné následky. Myslím, že každý řidič má ve své pomyslné knize hříchů nějaký vroubek, na který není moc pyšný.

Nachytá-li však při chybě někoho jiného, je nekompromisní. Tohle by se mně stát nemohlo. Ale mohlo! Každý, kdo si sedá za volant, riskuje.  Nepříjemné okolnosti, nebo vlastní selhání.

Přehlédnutí dopravní značky je sice přestupek, ale dá se přežít s nadhledem a bez staccata holí na kapotě.