Zdena Kolářová: Bezdomáč

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Dnešními řádky se vůbec nechci stylizovat do role člověka, který má  samé dobro v duši. Jen jsem zjistila, že člověk není nikdy zcela hotov, pokud se týká jeho názorů.

Pokaždé, když mě ve městě zastavil člověk bez domova a chtěl peníze, zavrčela jsem, že je nemám a doporučila jsem mu, aby si je šel vydělat. Pak jsem viděla v televizi film o lidech, kteří skončili na ulici.

Z jejich tváří jsem vyčetla, že se nikam vrátit nemohou. Že všechny rady takzvaně normálně žijících lidí o tom, aby změnili styl života, šli něco dělat, jsou nereálné. Že tihle lidé se dostali do situace, odkud není, až na vzácné výjimky, cesty zpět. Že moje urážlivé pokřikování na jejich adresu, je vlastně trapné.

Nic na světě se neděje jen tak. Jednoho dne jsem na schodech vedlejšího domu uviděla pololežícího chlápka s nohou v čerstvé sádře. Byla zima, holé prsty mu koukaly z obvazu, oči měl zavřené.

Vzpomněla jsem si, jak jsem se zlomenou nohou ležela v teplé nemocniční posteli, naši za mnou chodili, nosili mi kafe a něco dobrého a já byla stejně  zoufalá. Jak je asi  člověku, který je na ulici a nikoho nezajímá.

Vrátila jsem se do obchodu pro kafe a pár koláčů. Když jsem ho oslovila, otevřel oči a začal usedavě brečet. Byl docela mladý, měl světlé kudrnaté vlasy a mně se zdálo, že v modrých očích zbyl kousek naděje, že život pro něj ještě neskončil.

Peníze, cos mu dala, stejně propije, našeptávalo mi mé horší já, když jsem šla domů. No a co, kdybych si v téhle zimě měla stlát pod mostem, možná, že bych se opila taky.

Měla jsem v duši smutek, ale taky kousek radosti, že jsem někomu  mohla pomoci. Vzpomněla jsem si na přísloví Jeana Jacquese Roussoa. Dobré skutky povznášejí duši  a uzpůsobují ji ke skutkům ještě lepším. To je myslím v životě  směr, kterým je docela dobré se vydat.