Zdena Kolářová: Angelika

Rodina si ze mne utahovala, a dodnes se tluče smíchy nad mou odpovědí, že já přece něčeho tak směšného, jako je hlasité spaní, nejsem schopna, že spím jako Angelika. Myšleno tím s půvabem a elegancí.

Nedávno Angeliku reprízovali v televizi. V záběru jsem viděla spící krasavici s blonďatou hřívou rozhozenou po polštáři, se zelenými stíny na víčkách, s pěstičkami drobných rukou vedle hlavu na znamení nevinnosti. Je fakt, že nechrápala.

Pochopila jsem hurónský chechtot, kterým mne rodina tenkrát obdařila, protože podobnost se mnou a tímto krásným stvořením, byť míněna jako žert, prostě nehrála. Začala jsem o Angelice a dalších protagonistech filmu přemýšlet a podrobila je morálnímu rozboru.

Tak kupříkladu Angelika… hrdá krasavice s pasem jak vosa. Tahle intrikánka byla vlastně trochu do větru a hájila svou čest jen do té doby, než zjistila, že nápadník má buď peníze, nebo vliv. Dnes bychom možná řekli, že byla zlatokopka.

A co teprve dvořanstvo… tihle dávní lobbisté mají své pokračovatele až do dneška. Škoda jen, že nemůžou dostat na hodinu padáka bez nároku na penzi tak jako tlumočník Bacharyho Beje, jehož panovník Ludvík XIV. Zavrhl v jedné minutě.

A což teprve samotný Král Slunce. Za 72 let svého panování se zasloužil, kromě 26 dětí, třeba o stavbu Versailles a navždy po sobě zanechal kulturní památky nebývalé krásy. A tak mu asi odpustíme, že proháněl každou dvořanskou sukni a sem tam nechal někoho popravit.

Zdá se, že se kyvadlo dějin pohybuje v ustálené dráze a některé události se opakují. Jen v jiných kulisách, pro naše kulturní prostředí trochu méně drastických.