Zákopy i náboje jsou stále v místech, kde bojovali jihočeští vojáci. Vyznamenal se tu nadporučík Lukáš ze Švejka

„Většina z nich se předtím nikdy takhle daleko nepodívala. Přezdívalo se jim synové Šumavy, byli to řemeslníci, rolníci a podobně. V téhle době někteří už měli zkušenosti ze srbské fronty, ale kvůli obrovským ztrátám byli povoláváni další a další muži. Docházelo i k případům, že se u pluku setkali otec se synem,“ říká Jan Ciglbauer ze spolku Jednadevadesátníci.

10 fotografií

Budějovičtí vojáci se do Karpat dostali v únoru 1915. Tehdy tu byly sněhové závěje a obrovský mráz. „Podle mně bylo karpatské bojiště asi tím nejkrutějším, kam se za celou válku dostali. Armáda nebyla na zimní boj vůbec připravena, vojáci neměli žádné zimní vybavení. Na denním pořádku byly omrzliny, rozšířily se nemoci, docházelo i k sebepoškozování a sebevraždám,“ připomíná Jan Ciglbauer.

Při pátrání po stopách první světové války se s dalšími členy spolku dostal i na území dnešního Polska. Zde vojáci 91. pěšího pluku z Českých Budějovic zažili nejtěžší a nejdelší boje, nejvíc jich zde zahynulo.

Poprvé se setkali s ostřelovači a málem jako první padl za oběť velitel

Jedna ze zastávek byla na Bukowině, kde byl 17. února 1915 zraněn dokonce velitel Steinsberger. „Vylezl se svými důstojníky na vrchol, aby obhlédl frontu. V dáli spatřili na ruské straně několik siluet, objevil se záblesk výstřelu a v tu chvíli to Steinsbergera zasáhlo do ramene,“ vypráví Jan Ciglbauer.

Později se zjistilo, že carská armáda tady nasadila sibiřské střelce, kteří byli vybaveni puškami s optikou se zaměřovacími dalekohledy. Vojáci 91. pluku se tak poprvé setkali s vojenskými ostřelovači a málem jako první padl za oběť rovnou velitel.

Logo|foto:Český rozhlas

Jedním z nejdůležitějších míst spojených s budějovickým plukem je vrchol Velký Žolobin. O ten vojáci tvrdě bojovali. Na vrcholu je plošina obehnaná zákopem, kde se nejdříve bránili Rusové, pak kopec dobyli jednadevadesátníci a naopak tu odráželi mnohé ruské prudké protiútoky.

I po více než sto letech je Velký Žolobin doslova posetý památkami na boje. „Jsou tam střepiny granátů, nábojnice do pušek, přezky z opasků, vytěráky do pušek, vojenské lopaty. To vše se tam stále dá najít,“ vyjmenovává Jan Ciglabuer.

U Velkého Žolobinu se vyznamenal důstojník Rudolf Lukas, který byl předobrazem nadporučíka Lukáše z románu Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška. „Když jednadevadesátníci ten kopec dobývali přes sněhové závěje, velitel pluku si nevěděl rady, jak útok vést, aby to nebyl masakr. Lukasovi se podařilo vlastním průzkumem najít skrytou cestu hlubokými stráněmi a tudy se skutečně pak podařilo vrchol dobýt,“ vypráví Jan Ciglbauer.

Otevřená šachta v Osadné ukrývá ostatky 1025 rakousko-uherských vojáků, z nichž pouze 23 je známo jménem. Vojáci byli v době první republiky exhumováni v širokém okolí|foto:Jan Ciglbauer

Spisovatel Jaroslav Hašek v té době ještě u 91. pluku nebyl. Dorazil k němu s pochodovým praporem až v době, kdy vojáci sestoupili z Karpat do nížin Haliče. Podle osob, které u pluku poznal, pak pojmenoval postavy ve svém románu. Předlohou samotného Švejka byl zřejmě důstojnický sluha František Strašlipka, existoval hejtman Ságner i účetní šikovatel Vaněk.

Pro Jana Ciglbauera a další členy spolku Jednadevadesátníci bylo důležité navštívit a vidět místa, kde jejich předci bojovali. „Překvapilo mě, že je tam ještě spousta památek po bojích, krátery, zákopové linie, střepiny. Důležité pro nás bylo, že se nám podařilo najít hroby alespoň několika vojáků a největším překvapením byl vojenský hřbitůvek na Malém Žolobinu, který můžeme označit jako jednadevadesátnický,“ uzavírá.