Za koupené kalhoty přírodě dlužíme. Měli bychom přemýšlet, kolik věcí potřebujeme, upozorňuje agroekolog

V rozhovoru pro Český rozhlas spočítal, že například bavlněné kalhoty za sebou nechávají vodní stopu za zhruba 600 korun. Na vypěstování bavlny nutné k jejich výrobě je totiž potřeba asi osm tisíc litrů vody. Další zátěž pak představuje barvení, šití (lidské zdroje), balení nebo distribuce. Jestliže si tedy takové kalhoty koupíme třeba za čtyři stovky, zanechali jsme po sobě de facto dluh.

Je ale rozumné o tom takhle uvažovat? Jestliže odívání se do bavlny je zdravé a praktické? Do jaké míry se máme nechat strhnout moderním ekologickým smýšlením?

Jaroslav Bernas vyučuje na Jihočeské univerzitě agroekologii|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

„Vždycky, když se o tom bavím se studenty, snažím se je směřovat na nějakou racionální spotřebu. Je dobré si uvědomit, a přemýšlet o tom, zdali potřebujeme to či ono a v takovém množství, v jakém to kupujeme. Bylo by nelogické jít cestou, že bychom si to odpírali. Tak to nefunguje. Ani to není cílem metod environmentálního managementu,“ odpovídá Jaroslav Bernas.

Cílem agroekologů je podle něj spíše změnit produkci tak, aby lidské výrobky za sebou tak velikou ekologickou, vodní nebo uhlíkovou stopu nezanechávaly. „To je jedna z dobrých cest. Můžeme to pojmenovat jako ekodesign výrobků, potravin, služeb, technologií. Patří sem například ekologické zemědělství,“ říká.

Jestliže si tedy koupíme produkt ekologického zemědělství, například jablko, dá se předpokládat, že za sebou zanechalo menší stopu, než to, které je produktem klasického zemědělství. „Z obecného pohledu tomu tak skutečně je. Ale může nastat situace, kdy to jablko je sice z ekologické produkce, ale pochází například z jihu Itálie nebo z Chile. A kvůli velkému kusu cesty, kterou urazí, nám překryje a zvýší onu stopu tak, že už nemůžeme s čistým svědomím říct, že je k životnímu prostředí šetrnější,“ upozorňuje ekolog.

Redukovat, znovu využívat, recyklovat

Přesvědčení, že živočišná výroba za sebou zanechává příliš velkou stopu a že je tedy lepší se úplně vyhnout konzumaci masných a mléčných výrobků, zase naráží na okolnosti bioprodukce. Není ohleduplnější koupit si kus masa, trochu mléka a pár vajec u domácího soukromého bio-zemědělce, než nechat si dovážet avokádo z Jižní Ameriky, kde se kvůli tomu kácejí deštné pralesy, bohatne drogová mafie a jde to přes půl světa?

„Tento příklad by stál za podrobnější kvantifikaci. Na jednu stranu, tam, kde končí rostlinná výroba, začíná zpravidla teprve živočišná, čili je ve všech ekologických ohledech daleko náročnější. Ale pak tu hraje roli přímý dopad na životní prostředí v místě, kde se potravina pěstuje, její transport, zpracování a pak třeba i obalové materiály. U každého produktu to může být jinak. Přikláněl bych se k cestě regionality a zároveň k ohledu na náročnost živočišné produkce,“ reaguje odborník.

Čtěte také

Milujte svého krtka a také žížaly a hnůj! Vyhněte se chemii, doporučuje zahrádkářům půdní biolog

Co tedy každý z nás může udělat v běžném životě pro to, aby za sebou nitky energetických toků zanechával co nejtenčí a nejkratší? „Máme tři pilíře,“ vyjmenovává agroekolog Jaroslav Bernas, „první zní redukovat – řeč je o zdrojích a naší poptávce; druhým pilířem je znovu využívat a třetím recyklovat.“

Jestliže si to převedeme do řeči hospodyňky v kuchyni, může to znamenat, že zaprvé koupíme a sníme k obědu méně kuřecího masa než obvykle. Zadruhé zbylé vařené maso druhý den zužitkujeme třeba na rizoto. A v třetím kroku vrátíme zbytky do oběhu tím, že je dáme třeba do kompostu.

„Ideálně v případě rostlinných zbytků,“ doplňuje Jaroslav Bernas a vrací se na závěr k úvodnímu příkladu bavlněných kalhot: „Jestliže je už přestaneme nosit, máme možnost je přešít, odnést do výkupu nebo darovat někomu potřebnému. I tak ulevíme životnímu prostředí.“

Chcete se o pojmech uhlíková, ekologická nebo vodní stopa dozvědět víc? Poslechněte si celý rozhovor s agroekologem Jaroslavem Bernasem online.