Uhlíři žili v zimě s rodinou v lese a vypalovali dřevěné uhlí. Na pozůstatky jejich milířů můžete narazit i dnes

„Milíř je plošina, která je většinou zaříznutá do svahu, mívá kolem pěti až osmi metrů a rozhodně jej poznáte podle toho, že na něm najdete zbytky dřevěného uhlí,“ popisuje. A to ještě i dnes, po několika staletích. Musíte ale vědět, co hledáte. Tak jako archeologové.

„Milíře, které se tady využívaly od středověku až do devatenáctého století, měly kruhový tvar a dřevěné uhlí v nich bývá od středu vyhrnuté na kraj. Jde o zbytky uhlí, které nebylo využitelné, nemělo odbyt, žádného kupce. Většinou se navíc jedná o malé zlomky nebo uhelný prach. Kolem plošiny tvoří val,“ dodává Tereza Šálková.

Narazit lze i na pravěký milíř, ten ale vypadá jinak. „V pravěku se uhlí vyrábělo v jámách. Ty se nacházejí obtížně, protože v terénu nejsou vidět. A když při archeologickém průzkumu najdete nějakou jámu plnou uhlí, velmi těžko přesvědčivě dokážete, že to je jáma na dřevěné uhlí, a ne jen pouhý odpad,“ připomíná vědkyně.

Čtěte také

Bulvární zprávy plnily už první noviny a letáky. Psalo se o panstvu, zločinech i bájných zvířatech

Středověké povrchové milíře se podle Terezy Šálkové nacházely vždy blízko vody. „Hrozilo nebezpečí, že milíř během výpalu chytne a shoří, proto bylo potřeba vystavět ho v blízkosti vodního zdroje. Podle našeho terénního výzkumu byla voda velmi blízko, od jednotek metrů po maximálně dvě stě,“ uvádí.

Zpravidla platí i to, že milířů bylo na jednom místě víc. „Výpal totiž trval dlouhou dobu, třeba kolem dvou týdnů. Takže uhlíři obvykle jeden milíř stavěli, v druhém pálili a třetí třeba rozebírali,“ vysvětluje Tereza Šálková.

Během zimní sezóny, kdy se uhlí vypalovalo, žil uhlíř – podobně jako v pohádce – i s rodinou v lese. V létě se ale rodina často přesouvala do vesnice a živila se zemědělstvím. „Ekonomika byla tehdy kombinovaná,“ dodává vědkyně.

Celý rozhovor s Terezou Šálkovou o starých řemeslech v krajině si poslechněte online.