Uhlíři žili v zimě s rodinou v lese a vypalovali dřevěné uhlí. Na pozůstatky jejich milířů můžete narazit i dnes
Zkuste si vybavit scénku z Pyšné princezny – uhlíř a jeho žena vezmou Krasomilu a Miroslava na výpomoc, máma navaří kubu pro všecky a v noci za nimi přijde medvídě a dráb. Tam v lese jste viděli filmový milíř k pálení dřevěného uhlí. Vědkyně Tereza Šálková z Jihočeské univerzity už viděla milířů víc. Opravdových a na vlastní oči. Hledá je v jihočeské krajině, například na Novohradsku a Českobudějovicku.
„Milíř je plošina, která je většinou zaříznutá do svahu, mívá kolem pěti až osmi metrů a rozhodně jej poznáte podle toho, že na něm najdete zbytky dřevěného uhlí,“ popisuje. A to ještě i dnes, po několika staletích. Musíte ale vědět, co hledáte. Tak jako archeologové.
„Milíře, které se tady využívaly od středověku až do devatenáctého století, měly kruhový tvar a dřevěné uhlí v nich bývá od středu vyhrnuté na kraj. Jde o zbytky uhlí, které nebylo využitelné, nemělo odbyt, žádného kupce. Většinou se navíc jedná o malé zlomky nebo uhelný prach. Kolem plošiny tvoří val,“ dodává Tereza Šálková.
Narazit lze i na pravěký milíř, ten ale vypadá jinak. „V pravěku se uhlí vyrábělo v jámách. Ty se nacházejí obtížně, protože v terénu nejsou vidět. A když při archeologickém průzkumu najdete nějakou jámu plnou uhlí, velmi těžko přesvědčivě dokážete, že to je jáma na dřevěné uhlí, a ne jen pouhý odpad,“ připomíná vědkyně.
Čtěte také
Středověké povrchové milíře se podle Terezy Šálkové nacházely vždy blízko vody. „Hrozilo nebezpečí, že milíř během výpalu chytne a shoří, proto bylo potřeba vystavět ho v blízkosti vodního zdroje. Podle našeho terénního výzkumu byla voda velmi blízko, od jednotek metrů po maximálně dvě stě,“ uvádí.
Zpravidla platí i to, že milířů bylo na jednom místě víc. „Výpal totiž trval dlouhou dobu, třeba kolem dvou týdnů. Takže uhlíři obvykle jeden milíř stavěli, v druhém pálili a třetí třeba rozebírali,“ vysvětluje Tereza Šálková.
Během zimní sezóny, kdy se uhlí vypalovalo, žil uhlíř – podobně jako v pohádce – i s rodinou v lese. V létě se ale rodina často přesouvala do vesnice a živila se zemědělstvím. „Ekonomika byla tehdy kombinovaná,“ dodává vědkyně.
Celý rozhovor s Terezou Šálkovou o starých řemeslech v krajině si poslechněte online.
Související
-
Cisterciáci stavěli kláštery u vody a zušlechťovali nehostinná údolí. Po jejich stopách vedou stezky
Pěší putování napříč Evropou a ještě po stopách kulturních a církevních dějin nabízí Cisterciácká cesta, jejíž dvě větve vedou i skrze naše území. Část protíná jižní Čechy.
-
V dobách hladomoru pekli lidé chléb ze žaludů, nouze je donutila vzít na milost brambory z Ameriky
Chudí lidé v Jihočeském kraji běžně po celý rok jedli bezmasá a velmi skromná jídla. Jak říká historik a etnograf Jan Šimánek, popsáno je i několik krutých hladomorů.
-
Příčina úmrtí Jana Žižky byla dosti běžná, jeho pohřeb ale nadmíru slavnostní, líčí historik
Jednookého Jana Žižku zná každé malé dítě. To je fakt, který v Čechách platí po staletí. Husitský válečník se stal legendou už za svého života. Co o něm ale doopravdy víme?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
