Troubení se nese vesnicemi v Pošumaví a na Prácheňsku. Petr Hanus ze Skal obnovil tradici ponocného

Ponocný Petr Hanus navštívil v rámci své služby i klienty domova pro seniory, který v Písku provozuje Diakonie Českobratrské církve evangelické. „Ponocný byl placený z obecní kasy, od obce dostal beraní kožich, rouru, beranici a troubil od jedenácti do pěti za každého počasí. Zároveň v dobách, kdy byly domy dřevěné, hlídal tu ves, byla to taková požární hlídka,“ vypráví.

Vypadá při tom, jako by vystoupil z obrazů Josefa Lady. „Já mám velkou úctu k tradicím, historii a tomu, co nám tu předkové nechali, takže mám kopii středověké halapartny, typickou lucernu se svíčkou a ponocenský roh, beranici, kožich z berana. Jediné, co mi chybí, je pes. A toho ani mít nebudu,“ říká Petr Hanus.

Čtěte také

Smaženého kapra a vánoční cukroví začali lidé na venkově připravovat až v období první republiky, říká etnograf

Obchůzku ponocného sleduje v domově pro seniory i sociální pracovnice Iveta Veselá. „Jsme moc rádi, že naši klienti mohli slyšet ponocného. Mnozí to znají z dětství, takže se vrátili do dětských let a zároveň jsme jim sem do střediska přenesli něco z venku,“ komentuje.

Seniorka Marta Čejková si autentického ponocného pamatuje ze své rodné Heřmaně. „Dělali to Plívů, kteří bydleli v takzvaném chudobinci v Heřmani, tam jich bylo pět. Pamatuji si na to, ale to byla padesátá léta a pak už nic, všechny tradice, zvyky potlačované, bylo to nežádoucí,“ vzpomíná.

Ponocného Petra Hanuse můžou lidé v příštích dnech osobně potkat ve Skalách u Protivína nebo v Rojicích u Radomyšle. Jeho troubení a zpěv budou ale slyšet v mnoha vesnicích a městech v Pošumaví a na Prácheňsku.