Působím jako pohodář, ale mám svá pekla v hlavě. Ventiluji je v obrazech, říká Jan Homola z kapely Wohnout

„Slovo umělec nemám rád. Působí jinak, než se cítím. A navíc je to slovo, které říká, že jde o něco umělého, že něco uměle vytváříme, aniž by to potřebovalo bejt. Vlastně umění je věc, která není nutná. Umění nejíme, nedává nám teplo, ale zároveň bez něj nejde existovat. Je to něco navíc, něco potřebně nepotřebného,“ komentuje.

V kapele Wohnout Jan Homola zpívá a hraje na kytaru, vedle toho cvičí na housle, fotí, filmuje, animuje, píše, cestuje i sportuje. Své talenty získal mimo jiné po předcích. Maminka a babička byly novinářky, táta fotograf, děda poslanec, praděda dokonce generál. „Ano. Byl hlavou protinacistického odboje, byl také potom nacisty popraven,“ připomíná.

O jeho pradědečkovi vyšla kniha Generál Bedřich Homola, zakázaný hrdina. „Mému strýci Zdeňkovi Homolovi se v ní podařilo dát dohromady spoustu materiálů z pradědova života, z jeho legionářské kariéry i protinacistického odboje. Jsou tam deníky z frontových linií, dopisy na rozloučenou, je tam přímluva prababičky Galiny, aby ta exekuce neproběhla. Jsou tam detaily popravy, v kolik hodin nastala, kdo byl kat, je tam dokonce účtenka za popravu,“ líčí.

Generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa, byl zatčen na udání v prosinci 1941 v Praze, popraven pak na počátku roku 1943 v Berlíně. „Zahynul na gilotině,“ doplňuje pravnuk, „je to silné čtení. Člověk si říká: Tohle je můj předek a měl tak drsnej život. A já mám život tak lehký, v blahobytu, člověk se až stydí.“

Čtěte také

Na hokeji a fotbale už nebylo místo, tak začal tančit. Zažil kvůli tomu šikanu, ale teď spolupracuje s hvězdami

Na životě má Jan Homola rád, že je duální, že věci mají svá negativa i pozitiva. „Já působím jako pozitivní člověk, vím to o sobě, pořád se přiblble usmívám a lidi říkají: Ten Honzík, on je takovej pohodář. Ale já mám svá pekla v hlavě. A ta potom ventiluju ve svých obrazech,“ podotýká.

„Mám tu dualitu rád, protože vyvažuje svět světem. To je ta sinusoida nahoře, dole, nahoře, dole. Neustálá rovnováha všeho. Já úplně nevěřím pozitivům, musejí být i negativa, protože ta jsou ohromným kořením. Když čtu knihu, tak chci, aby se tam dělo něco dramatickýho, právě to je přece vzrušující,“ pokračuje.

Dualismus provází Jana Homolu i v muzice. „Jsou písničky durový i mollový, smutný a veselý. To je furt a ve všem. Černá – bílá. Potřebujete černou, abyste vytvořili obraz. Kdyby byla jenom bílá, nebyl by kontrast. Kdyby jenom svítilo slunce a nepršelo, byla by jen poušť. Ale díky tomu, že občas zaprší, že se to střídá, tak rostou stromy, kytky... Takže já jsem veskrze pozitivní člověk, ale mám v životě rád i negativní emoce,“ uzavírá.

Celý rozhovor, ve kterém přesto zazní víc z laskavého projevu punkrockového Jana Homoly, si poslechněte online. Hostem spolu s ním byla Reny Mužíková, manažerka a kurátorka jeho výstavy v Českých Budějovicích.