Při Selských jízdách nosí červené rajtky a zelenou vázanku. Praporečnice má navíc těžký prapor

„Sedláci se dávali dohromady už po roce 1848, kdy skončila robota. V roce 1925 pak vznikly Selské jízdy. Byla ustanovena jezdecká organizace zaměřená na vlastenectví, obranu národa, možná trochu převzala i ideje Sokola,“ připomíná historii František Sáček, jednatel Sboru Selských jízd Jana Žižky z Trocnova.

Tehdy, za první republiky, bylo podle něj v celém Československu celkem 52 sborů a zhruba 60 tisíc jezdců. V jižních Čechách existovaly tři sbory - Jana Žižky z Trocnova na Strakonicku, Jana Kubaty v Českých Budějovicích a Alfonse Šťastného v Táboře.

Stát se dnes členem Selské jízdy může podle Františka Sáčka kdokoli. „Musíme ale poznat, co je to za člověka, jestli k tomu má nějaký vztah. A nejde jen o vztah ke koním, ale také o lásku k ostatním lidem, proto vycházíme i z křesťanských tradic,“ zdůrazňuje.

Sbor má svou vlastní znělku, fanfáru, která hraje při nástupu. Pro jezdce Jana Žižky z Trocnova ji složil profesor konzervatoře Jiří Pichlík z Cehnic. Dále k tradici patří prapor. „O jeho podobě jsme jednali na schůzích a pak jsme se poradili s pánem, který mi šil deky pro jezdecký klub. Na praporu je znak Selských jízd, čtyřlístek, symbol národního stromu lípy a také a symboly klasů,“ popisuje praporečnice Jana Pichlíková.

S praporem jezdí vždy v čele průvodu. „Na třmenu mám speciální toulec, kam si prapor uchytím, protože je docela těžký. Se vším, co k němu patří, má možná kolem deseti kil. Když ho vezu dlouho, je to docela náročné,“ popisuje.

Sbor Selských jízd Jana Žižky z Trocnova při letošním svěcení budějovického biskupa|foto: František Sáček

Všichni členové sboru nosí jednotný kroj. Ten se skládá z bílé košile, zelené vázanky, beranice se znakem, červených rajtek, tmavě modrého saka se zlatým zdobením a vysokých jezdeckých bot. Mládež na akce nosí pouze košile bez saka a na hlavě má čepice lodičky. Slavnostně ustrojeni musí být i koně, patří k nim bíločervená dečka a kožená uzda a sedlo.

Pro Janu Pichlíkovou Selské jízdy hodně znamenají. „Přes dvacet let chovám koně a vždycky mi moje vlast byla nade vše, takže mi to přináší takové to vlastenectví, hrdost, poctivost a obyčejný život, který na vesnici patří. Důležité je i to, že si navzájem v Selské jízdě rozumíme, jsme schopni říct si všechno na rovinu a domluvit se,“ vysvětluje.

S tím souhlasí i František Sáček. „Tím, že se navzájem oslovujeme bratře a sestro, se mezi námi vytváří blízký vztah. Není to nějaká závodní organizace, chceme jako sbor vystupovat jednotně, podporovat jeden druhého,“ dodává.

Celý rozhovor o Selských jízdách si poslechněte v záznamu vysílání v odkazu výše.