Prase Kune Kune je dobrý společník i kompostér. Jeho jméno znamená v jazyce Maorů buclatý
Kune Kune je malé plemeno domácích prasat z Nového Zélandu. Pochází pravděpodobně z asijských domácích plemen přivezených na Nový Zéland kolem roku 1800 velrybáři nebo obchodníky.
Na Novém Zélandu prasata chovali domorodí Maorové. V současnosti je najdeme v chovech po celém světě, Českou republiku nevyjímaje.
Kune Kune znamená v jazyce Maorů buclatý. Dva a půl roku starý vepřík Pepa, který žije se svojí paničkou Romanou Koutníkovou na samotě u lesa nedaleko Božetic na Písecku, skutečně buclatý je.
Ve středisku spolku Majoránek, který pomáhá rodinám pečujícím o děti s různými druhy postižení, dokáže být dobrým společníkem. „Máme ho tady pro radost, pro děti, protože je mazlivý a družný, a jak slyšíte, upovídaný,“ směje se Romana Koutníková.
„Spousta dětí jede za ním, protože se rád krmí. Je malý, proto ho taky máme. Není to zvíře, kterého se děti bojí. Rád se mazlí, rád se drbe, nechá se krmit, šimrat, takže pro spoustu dětí je zajímavý“, doplňuje chovatelka.
Pepa má bílou dlouhou srst s černými skvrnami. Kune Kune může být i černé, zlaté, hnědé, zázvorové nebo v kombinaci těchto barev. Často se u nich vyskytují i střapce visící z dolní čelisti.
Čtěte také
Typickým znakem je krátký rypák. Na rozdíl od jiných prasat, Pepa svůj nos k rytí nepoužívá. Nemůže se proto stát, že zryje zahradu. „Žádnou paseku v ohradě nedělá. Má svoje kaliště a tam si porejpe, ale volně se pohybuje po pastvinách se stádem ovcí a nedělá škodu. Je čistotný a také chytřejší než kůň,“ potvrzuje Romana Koutníková.
Vepřík Pepa je téměř vegetarián. Většinu roku tráví ve dvouhektarovém výběhu. Občas dostane chleba, rohlíky, ale to jenom pro chuť. Nepohrdne ani zbytky z kuchyně nebo ječmenem a ovsem, které dostávají ovce.
Protože má ale tendenci hodně tloustnout, nesmí se to přehánět. Obezita neprospívá ani prasatům. „Sbírá všechno spadané ovoce v sadu, proto jsme si ho pořídili, aby nebyly vosy. Je to takový přirozený kompostér,“ doplňuje se smíchem chovatelka.
Prase Kune Kune představuje magazín Máme rádi zvířata. Dále v pořadu veterinářka Lucie Míková mluví o tom, že i akvarijní rybičky se můžou vystresovat, a také se dozvíte, že kvůli suchu a erozi půdy mizí z naší krajiny žížaly.
Související
-
Husy české jsou společenské a dobře hlídají. Před zánikem je zachránila skupinka nadšenců
Chov husy české má u nás velkou tradici. Od roku 1995 se mu věnuje i Vladimír Kopřiva z Hamru, který na výstavách doma i v zahraničí získal se svými husami nejeden vavřín.
-
Vestfálské nosné slepice vám dají přes 220 vajíček za rok, přitom jsou nenáročné
Vestfálské nosné slepice se u nás téměř nechovají, jsou k vidění spíše v Německu. Na jihu Čech ale přece jenom jednoho chovatele najdete – Karla Jedličku z Drahotěšic.
-
Bublák štěkavý je holub, který dokáže dokonale napodobit psa a může být i dobrou chůvou
Toto holubí plemeno pochází z Orientu. V Čechách zatím není příliš chovatelů, kteří se chovu bubláků štěkavých věnují, ale na jihu Čech jednoho najdete – Bedřicha Autratu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
