Pétépákům táhne na devadesát. Byl nejvyšší čas zachytit jejich vzpomínky

Setkávání s pétépáky bylo podle něj nádherné. „Já jsem začal pracovat v roce 1986 jako programátor v PVT Tábor a tam byl uklizený jeden pétépák, který byl strašně chytrý, šikovný, ale neměl být vidět. On mi vždycky vyprávěl, co u PTP zažil. Já mu říkal, že o tom napíšu, ale on se smál, že doba je taková, že se o tom psát nebude. A já jsem rád, že přišla doba, kdy se o tom psát mohlo, ale bojím se, aby zase nepřišla doba, kdy se o tom psát nebude,“ říká Radek Gális.

Že kniha vzpomínkových rozhovorů vyšla, těší i samotné pétépáky. Stanislav Češka byl synem truhláře, národního demokrata a starosty Sokola v Lišově. Jeho rodina tam byla na počátku 50. let trnem v oku představitelům nového režimu, a tak ji vlastně rozprášili.

K Černým baronům poslali nejenom mladého Standu, ale i jeho otce, strýce, tchána a další příbuzné. „Mě vyloučili z vysoké školy veterinární, tak jsem šel jako dělník k pozemním stavbám. Odtud jsem rukoval rovnou do PTP a pak po různých stavbách a jednotkách v republice,“ vypráví Stanislav Češka.

Semkli se, nepodlehli a dodnes udržují skvostné přátelství

Podle svých slov měl ale štěstí, že potom po mezinárodním tlaku musely být PTP oficiálně zrušeny. „Odešel jsem po 27 měsících a byl jsem rád, že jsem nesloužil jako mnozí z mých přátel řadu let. Byla to služba na neurčito, dost dřiny, dost ponižování a samé spíš nepříjemné věci. Ale jedna šťastná věc byla, že jsme se všichni semkli, nepodlehli jsme té ideologii a dodnes udržujeme takové skvostné přátelství,“ popisuje.

Stanislav Češka se na veterinární fakultu už nikdy nevrátil. Po revoluci se ale dočkal krátké satisfakce, když si ho pár let před důchodem zvolili jeho spolupracovníci za generálního ředitele. Jeho příběhem plným osudových zvratů Radek Gális svou knihu o černých baronech začíná.

„Byli perzekuovaní, ale nezatrpkli, nezahořkli a od roku 1990 se začali snažit, aby ta naše společnost byla lepší a lepší. Jsem rád, že jsem je mohl potkávat. Také jsem s nimi prožíval, když před pěti lety byli smutní, že tady u nás se vznikla krajská koalice s komunisty. Mrzelo je, že to tu společnost nezajímá, že ji to netrápí a snažili se něco dělat, chodili na demonstrace,“ dodává Radek Gális.

Kniha Černí baroni od Černé věže je podle něj určená i mladým, kteří se o problematiku začnou za pár let zajímat, ale pétépáci už tady nebudou. Dnes jim totiž táhne na devadesát. Jen při vzniku knihy tři z jejích aktérů tento svět opustili. Jejich paměť zůstala ale alespoň na papíře.

Je za to rád i představitel mladé generace páter Josef Prokeš, který Černým baronům od Černé věže požehnal. „Vidím tu jejich angažovanost, to, že dokázali pro společnost něco obětovat, a dává mi to odvahu žít podobně, v té naší době, v dnešních výzvách, v dnešní situaci,“ uzavírá.