Pavel Kroneisl: Stromek

Přiblížila se doba Vánoc. A s tím přišlo dilema, jak to letos bude s vánočním stromkem. Já jsem kategoricky odmítl nějaké nedochůdče někde na skříňce, kam se Black nedostane. Stromeček musí bejt prostě pořádnej.

Jenomže jsem musel brát také argument své ženy, co s pejskem, kterého zcela pochopitelně tato novota doma zaujme, a při jeho všetečnosti to určitě nedopadne dobře. A to ani pro něj, ona taková rozkousaná skleněná ozdoba není pro hloupé štěně bůhvíjak zdravý pamlsek.

A tenkrát jsem si vzpomněl na starou tradici prvních vánočních stromků kdesi v Německu. Ty se nestavěly, nýbrž věšely a dokonce zprvu ještě špičkou dolů.

Bylo tedy vyhráno. Máme v obýváku mohutné stropní trámy, jak se na správnou šumavskou chalupu sluší. Do jednoho jsem instaloval řádný hák a milý stromeček jsme prostě pověsili, ovšem normálně, ne špičkou dolů.

Působilo ta poněkud nezvykle, ale jenom chvíli. Pejsek na něj zespodu nedosáhne, já jsem spokojený, stromek je dost velký a až do stropu. A tak to teď máme každé Vánoce.

Pravda ovšem je, že se návštěvy nestačí divit. Jeden můj kamarád prohlásil – „no, to snad ne, vy máte levitující vánoční stromeček, to jsem ještě neviděl. Podotýkám, že je mu dost přes šedesát let a sjezdil velkou část světa.

Slečna našeho vnuka zase prohlásila – a já jsem si myslela, že si Ráďa ze mě dělá srandu, když mi o té vaší raritě vyprávěl.“ 

Prostě, náš vánoční stromeček byl a stále je populární. Letos se v našem domku bude vznášet už třetím rokem. Zvykli jsme si na to a má to i svou praktickou stránku. Stromky mají dole většinou dlouhé větve a ty dost překážejí. Takhle je to pohodlnější. Navíc má stromeček vznášející se ve volném prostoru své kouzlo.