Pavel Kroneisl: Sklípek

Což samozřejmě přináší často problémy. Zejména, když se střídají pošťáci nebo v létě přijdou brigádníci. My třeba máme stejné číslo jako jeden místní hotel.

Stalo se jednou o prázdninách, že jsem měl každý den pravidelnou ranní procházku k onomu hotelu, protože jsem tam nosil noviny, které si sem nechal dosílat jeden z hostů. Končily ovšem pravidelně v naší schránce.

Snažil jsem se pošťáky si vyčíhat, spravit je o jejich chybě a domluvit se s nimi na doručování na správné místo. O totéž se snažil i personál hotelu. Nepodařilo se, na dva týdny jsem měl o ranní zábavu postaráno.

Pak jsem to vyprávěl jedné známé z Budějovic, protože mi měla něco poslat a já jsem jí dával adresu s patřičným důrazem na ono CH u čísla domu. Trochu se divila, ale pak mi povídá – A víš, co to je, když je u čísla domu S? Nevěděl jsem. Povídá – to se používá na Moravě, a znamená to sklípek, tedy přesněji vinný sklípek.

A vyprávěla, jak se vydala parta osmi chlapů na výpravu za chutným moravským mokem. Měli adresu, našli správný dům, ale o tom S v adrese důležitém neměli ponětí. Zaklepali, přišla otevřít pravá vesnická babka a jeden z pánů povídá – tož, teta, dobrý den, jdeme se podívat na váš sklep.

Podivila se, ale pozvala je dál, až do sklepa. Vešli a zírali. V prostorné místnosti byly brambory, zavařené  okurky, marmelády, kompoty, ale láhve nebo sudy s vínem nikde. Poptali se tedy po něm, babka se usmála a vysvětlila jim, že to musí do jiné ulice, kde je stejné číslo, jako má na domě ona, ale je u něj písmeno S a to je ten sklípek!

Pánové poděkovali a vydali se ke skutečnému cíli své cesty. Ale ještě dlouho jim vrtalo hlavou, s jakým klidem pustila ta stará paní v šátku a zástěře až do sklepa osm statných chlapů, které v životě neviděla. Inu, jiný kraj, jiný mrav.