Pavel Kroneisl: Síla zvyku

Když nastala doba roušková, každý to snášel jinak. Třeba já jsem si roušku nasazoval pouze při cestě mezi lidi. Doma, na naší polosamotě jsem ji vůbec nepotřeboval.

No a navlékl jsem si ji při jedné cestě za nákupem do supermarketu v Lipně nad Vltavou. Vzal jsem si hygienicky ošetřené rukavice a vydal se mezi lidi. Nakoupil jsem, popovídal jsem si se zdejšími příjemnými prodavačkami a zastavil se u automatu na kafe, který je ve vestibulu tohoto obchodu.

Mám totiž to automatické kafe moc rád. U stroje stál pán a čekal na svůj nápoj. Z mašiny se ozvalo pípnutí a milý ženský hlas prohlásil, že děkuje. Pán odebral kelímek, vykročil směrem ke dveřím a nedočkavě se napil, měl už na to kafe zřejmě hroznou chuť. Ale na obličeji měl roušku.

Já jsem to nevydržel a vyprsknul jsem smíchy. Ozvalo  se – „No, no,  abyste se  nepo….  Prostě já musím mít tu roušku furt a už si to ani neuvědomuju.“

Nechal jsem ho udělat si další kafe  a on mi povídá – „Víte, já  bydlím  na sídlišti, přijel jsem z města a tam to bez roušky vůbec nejde. Člověk si na ni tak zvykne, že mu vůbec nepřijde, že ji má. Tady u vás na vsi je to přece jenom jinak.“

Uvědomil jsem si, že má vlastně pravdu a ještě jednou jsem se mu za svůj smích omluvil. A pak, že si člověk nezvykne téměř na všechno.