Pavel Kroneisl: Luďa

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Luďovi Mühlsteinovi bylo 87 let. Tedy dlouhý věk, ale napadá mě v této souvislosti jedna forbína pana Wericha, ve které uvažuje o relativitě délky lidského věku.

Říká – 87, dlouhý věk, ne krátký, protože by tady ten dotyčnej moh bejt ještě 150 let a furt měl co říct. A tohle sedí právě u Ludi.

Byl sportovním reportérem a mým panem učitelem v tomto oboru. Jestli jsem se jako sporťák u mikrofonu zabydlel, měl na tom velkou zásluhu. Říkal mi kluku a uměl stručně a věcně poradit.

Byl rozhlasovým režisérem a doslova cizelérem češtiny. Dbal hlavně na dokonalou výslovnost. Pamatuju si, jak mě nechal při jednom natáčení desetkrát opakovat složitý a těžko pochopitelný  text, než byl úplně spokojen. Potom lakonicky prohlásil – „vidíš kluku, že to umíš.“

Byl vášnivým ornitologem. Ptáci byli vedle rádia jeho další život. Natáčel jejich hlasy a udělal z toho nezapomenutelný rozhlasový seriál, který sám okomentoval.

Ovšem jeho komentáře, to byl zážitek sám o sobě. Z jeho hlasu bylo doslova cítit nadšení a obrovské zaujetí opeřenci. Jak přišla řeč na ptáky, věděl všechno a vysvětloval a vysvětloval, až jsme ho většinou museli zarazit.

Napsal o nich také moc milé knížky. Uměl hlasy ptáků i napodobovat a předvádět jejich styl letu. Z toho jsme měli někdy, pravda, dost srandu. Když kroužil po kanceláři a ukazoval, jak létá orel a jak kolibřík, tak to ještě šlo. Horší to bylo třeba v restauraci, kde byl sledován nechápavými pohledy poněkud vyděšených hostů.

V rádiu pracoval dlouhá léta a byl vlastně poslední z jedné generace poctivých rozhlasáků. Jestli mě teď někde slyší a já věřím, že ano, vím, co říká. Proboha, co blbneš, kluku. Neblbnu, Luďo, a díky.

Spustit audio
autor: Pavel Kroneisl|zdroj: Český rozhlas