Pavel Kroneisl: Jedna malá válečná vzpomínka

Pracoval už jako vlakvedoucí. Bylo to k velké radosti jeho syna, tedy mého táty, který byl jako 21. ročník i se svými stejně starými kamarády z Budějovic a okolí totálně nasazen na nucenou práci v Říši.

Všichni pracovali v tehdejším zbrojařském závodě Göringwerke právě v Linci. Žili ve speciálně pro ně vybudovaných lágrech, ale nebyl to žádný kriminál ani koncentrák. Pár dní volna se vždycky nějak poshánělo, a tak děda se svou vlakovou četou občas vozil tátu a pár jeho kamarádů načerno domů a zase zpátky do Lince, většinou tak tři čtyři kluky. Museli být hodně opatrní, ale dařilo se.

Až do 28. května 1942. Bylo to den po pražském atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V Budějovicích byli čtyři totálně nasazení kluci a potřebovali se co nejrychleji dostat zpátky do Lince.

Děda mi vyprávěl, jak Němci totálně uzavřeli nádraží, všude se hemžily samopaly. Co teď?

A tak kamarád průvodčí přišel s nápadem udělat z nich pošťáky. Kluci na nákladním nádraží bleskově nafasovali staré montérky a když se přiblížil čas odjezdu, začal na ně děda hodně nahlas řvát svojí hornorakouskou němčinou, kterou se naučil ve službě u sedláka nedaleko Freistadtu, aby popadli ty pytle s poštou a přichvátli si. Kluci naskákali i s pytli na zádech do služebního vozu, kde se vozila pošta, průvodčí dal okamžitě signál výpravčímu, ten zvedl plácačku a vlak se rozjel.

Všechno tehdy dobře dopadlo, kluci se dostali v pořádku do Lince. Děda mi ještě říkal, že až když později slyšel z rádia seznamy lidi popravených v souvislosti s atentátem, teprve mu běhal mráz po zádech.

Přeju dobré jitro.