Pavel Kroneisl: Jak jsem potkal čarodějnici

Stalo se to v 70. letech minulého století. Trávil jsem tenkrát dny volna se třemi dětmi na chalupě našich známých v Posudově u Lipenského jezera a každé ráno jezdil do nedalekého Frymburku pro vynikající rohlíky a chleba od soukromého pekaře.

Mimochodem, naše denní spotřeba tenkrát byla 45 rohlíků a 1 pecen. Tak dobré pečivo jsem od té doby nejedl.

Přijel jsem jako každé ráno na parkoviště před obchod, stoupl si do fronty, ta tam byla od časných hodin, přišla na mě řada, prodavačka se zeptala – „jako obvykle?“ – už mě znala, řekl jsem „ano“, zaplatil a vyšel ven.

A tam stálo něco naprosto nevídaného! Renault, tehdy velmi populární osmička, ovšem v rallye úpravě! Tenkrát se tahle auta proháněla na světových soutěžích s ještě populárnějšími Mini Coopery.

Úprava téhle osmičky byla dokonalá – světelná halogenová rampa, Abbarth výfuk, anatomická sedadla i čtyřbodové bezpečnostní pásy. Chyběl jenom vnitřní trubkový rám. Vím, o čem mluvím, v závodním autě jsem jako spolujezdec také kdysi jezdil.

Zůstal jsem tenkrát u auta stát a v duchu si probíral lidi, kterých jsem si všiml ve frontě v obchodě. Ale nikdo z nich mi k tomuhle auťáku prostě neseděl. Zvědavě jsem tedy čekal, kdo do něj nasedne.

A byl to opravdu šok! Přišla totiž tak sedmdesátiletá typická vesnická babka, v zástěře a se šátkem na hlavě.

Hrozně mi připomínala moji vlastní vesnickou babičku. Odemkla auťák, uložila nákup, nasedla, suverénně zapnula bezpečnostní pás, nastartovala, ozval se charakteristický hluboký zvuk nadupaného motoru, zařadila jedničku a doslova odpálila, až létaly kamínky na šotolinovém parkovišti.

Stál jsem a jenom koukal. Když jsem se probral, bylo mi jasné, že jsem právě viděl čarodějnici.  Mimochodem, pamatuju si, že byla z Prachaticka, protože na espézetce byla tenkrát písmena PT.