Pavel Kroneisl: Hon

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Moc dobře si pamatuju na jeden hon, který se v naší vsi konal před drahnými lety.  Je to skutečně moc dávno a mnozí jeho aktéři už nejsou mezi námi.

Třeba pes Fox, kříženec jezevčíka, který přestože neměl speciální myslivecký výcvik, měl tu výsadu, že na hony směl. Byl totiž velice šikovný a chytrý. Patřil mému kamarádovi Honzovi  a ten, když jsme se chystali vyrazit do lesů, mi Foxe tehdy předal a povídá – „budeš lepší honec, budeš mít psa.“

Já trouba jsem na to kývl a byl jsem dokonce potěšen, že budu s pejskem, kterého jsem měl rád. To jsem ale netušil, co mě čeká. Bylo to v čase pozdního podzimu a u nás na Šumavě už ležel sníh. Dokud ho bylo na cestě jenom trochu, milý Fox mi utekl a s poťouchlým výrazem na mě čekal u svého pána.

Když začalo sněhu přibývat a já jsem ho měl po kolena, Foxík se spokojeně zařadil za mě a ukázněně šel ve stopě, kterou jsem mu vyšlapával. Byl ochoten akceptovat i moje pomalé tempo.

Jenomže pak jsme se dostali do míst, kde bylo sněhu podstatně víc. Když jsme se  rozcházeli do leče, měl jsem sněhu po pás. Milý Fox už nešel ani za mnou. Sedl si do mé stopy, začal poštěkávat a kňučet a dával mi zcela jasně najevo, jak si náš další pochod představuje. Totiž, že milého psa ponesu.

Vzal jsem ho tedy za přední a zadní packy a dal si ho za krk jako šálku. Podotýkám, že milý pejsek vážil kolem deseti kilo, sněhu bylo po pás a já se probíjel do hodně velkého kopce. Když jsem dorazil  ke střelcům, bylo z toho samozřejmě velké haló.

Všichni chválili Foxíka, jak je chytrý. Ten, když jsem ho sundal z krku, tak se otřepal a odběhl ke svému pánovi. Honza mi povídá – tak co, se psem to byla paráda, viď? Nebyl jsem schopen ani nadávat.

Bolel mě „celej“ člověk a těšil jsem se do teplé a útulné hospody. Jenomže, její přívětivé prostředí na mě zapůsobilo tak, že jsem začal pomalu usínat. Tak jsem raději zasněženou silnicí vyrazil zpátky k domovu, aniž jsem si užil radovánek poslední leče.

Manželka mě viděla už z dálky a podezřívavě sledovala můj poněkud vratký krok. Samozřejmě, že to přičítala zkonzumovanému alkoholu. Jenomže, byla úplně vedle, protože za to mohl kamarád Honza, který mi ráno při začátku honu přidělil to své fikané zvíře, psa Foxe.

Spustit audio
autor: Pavel Kroneisl|zdroj: Český rozhlas