Pavel Kroneisl: Harmonikáři
Letos se už popětadvacáté v naší vsi sešli milovníci tahacích harmonik, jak heligonek, tak pianovek, na svém pravidelném letním setkání.
Protože jsem po celé to čtvrtstoletí u toho, tak mohu sledovat vývoj celé akce a nadšení všech amatérských milovníků těchto nástrojů.
Vystřídalo se jich u nás už hodně a s různými obměnami se jejich počet ustálil zhruba na dvacítce. Věkové složení hráček a hráčů má značný rozptyl. Letos to bylo od 22 do 96 let.
Když jsem sledoval to nadšení, s jakým všichni hrají, vzpomněl jsem si na svého dědu Jendu. Ten hrál na dva nástroje. Na klarinet, ovšem on mu říkal štěbenec, a právě na heligonku. Jenomže babička Kateřina, nervózní to dáma, dědovo muzicírování ráda neměla, a děda tudíž doma hrát nesměl.
Jednoho pozdního odpoledne jsme k nim s naší tehdy asi pětiletou dcerkou Martinkou dorazili na návštěvu. Děda chvíli nervózně poposedal a pak s nadějí v hlase prohlásil – Martinko, chceš, já ti zahraju na harmoniku?
Ta vykulila očka a povídá – ty máš harmoniku a ty na ni umíš hrát? Pche, to víš – odtušil děda, ale to už ve vedlejším pokoji lovil pod postelí nástroj. Babička Kateřina spráskla ruce a zvolala hlasem plným tragiky – Ježíši Kriste, Pane Bože.
Kuš Kateřino – povídá děda, zbožný pán, který chodil pravidelně do kostela a znal všechny faráře v Budějovicích. Kuš, stejně se modlit neumíš – a zpustil Jetelíčku u vody. To byla jeho oblíbená a taky ji nejlíp uměl.
Martinka nadšeně hopkala v rytmu po kuchyni a děda hrál a hrál jako o život. Když se blížila desátá hodina večerní, řekli jsme si, že to posezení budeme muset rozpustit a vyrazit k domovu.
Martinka sice hlasitě protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Viděl jsem tenkrát na první pohled dva šťastné lidi. Dědu, který si zase po čase zahrál, a jeho pravnučku, které se to evidentně moc líbilo.
Stejný pocit jsem měl i na našem letošním setkání harmonikářů. Šťastní byli ti, co hráli, i ti,co se v hojném počtu sešli, aby si je poslechli. A tak to má být.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.