Pavel Kroneisl: Harmonikáři

Protože jsem po celé to čtvrtstoletí u toho, tak mohu sledovat vývoj celé akce a nadšení všech amatérských milovníků těchto nástrojů.

Vystřídalo se jich u nás už hodně a s různými obměnami se jejich počet ustálil zhruba na dvacítce. Věkové složení hráček a hráčů má značný rozptyl. Letos to bylo od 22 do 96 let.

Když jsem sledoval to nadšení, s jakým všichni hrají, vzpomněl jsem si na svého dědu Jendu. Ten hrál na dva nástroje. Na klarinet, ovšem on mu říkal štěbenec, a právě na heligonku. Jenomže babička Kateřina, nervózní to dáma, dědovo muzicírování ráda neměla, a děda tudíž doma hrát nesměl.

Jednoho pozdního odpoledne jsme k nim s naší tehdy asi pětiletou dcerkou Martinkou dorazili na návštěvu. Děda chvíli nervózně poposedal a pak s nadějí v hlase prohlásil – Martinko, chceš, já ti zahraju na harmoniku?

Ta vykulila očka a povídá – ty máš harmoniku a ty na ni umíš hrát? Pche, to víš – odtušil děda, ale to už ve vedlejším pokoji lovil pod postelí nástroj. Babička Kateřina spráskla ruce a zvolala hlasem plným tragiky – Ježíši  Kriste, Pane Bože.

Kuš Kateřino – povídá děda, zbožný pán, který chodil pravidelně do kostela a znal všechny faráře v Budějovicích. Kuš, stejně se modlit neumíš – a zpustil Jetelíčku u vody. To byla jeho oblíbená a taky ji nejlíp uměl.

Martinka nadšeně hopkala v rytmu po kuchyni a děda hrál a hrál jako o život. Když se blížila desátá hodina večerní, řekli  jsme si,  že to posezení budeme muset rozpustit a vyrazit k domovu.

Martinka sice hlasitě protestovala, ale nebylo jí to nic platné. Viděl jsem tenkrát na první pohled dva šťastné lidi. Dědu, který si zase po čase zahrál, a jeho pravnučku, které se to evidentně moc líbilo.

Stejný pocit jsem měl i na našem letošním setkání harmonikářů. Šťastní byli  ti, co hráli, i ti,co se v hojném počtu sešli, aby si je poslechli. A tak to má být.