Pavel Kroneisl: Děti

Kamenem úrazu ovšem bylo, že film byl v původním znění s titulky. Sedl jsem si tedy vedle malé Martinky a titulky jsem jí poctivě šeptem četl. Ovšem přišla scéna z bordelu a já jsem začal pauzírovat.

Po chvilce se ztichlým kinem rozlehl zvonivý dívčí hlásek – „Pavle, ty mi nečteš všechno.“ Kino lehce zabublalo smíchy, načež se ze ztemnělého sálu ozvala výzva – „No, tak, Pavle, čti jí všechno.“

To už nebyl smích, ale řehot. Tenkrát se lidi na filmu pobavili dvakrát.

Druhá vzpomínka je na vlastní vnoučata. Totiž  o všech prázdninách, co jich Bůh a ministerstvo školství nadělili, jsem měl vnoučata na starost u nás ve vsi.  Bylo samozřejmě na mně, abych vymýšlel zábavu, aby se prckové nenudili.

V létě to byla paráda, to vše řešilo Lipenské jezero. Ale když nám počasí nepřálo, přišla na řadu i televize. Jednou se mnou vnučka sledovala výjimečně i Televizní noviny. A došlo v nich i na záběry z nějaké protestní demonstrace, při níž se střetli pravicoví extrémisté a levicoví radikálové. Mydlilo se to jedna radost, hlava nehlava. Malá Markétka, tenkrát jí bylo asi šest, to pozorně sledovala a pak mi povídá – „Dědo, a co jsou to ty pravicoví extrémisti a levicoví radikálové? No, nemám rád odpovídat dětem ve stylu, tomu nerozumíš, já ti to vysvětlím, až budeš velká.

Tak jsem začal vysvětlovat. Věřte, nebylo to nic jednoduchého, a když jsem skončil  Markétka mi povídá – „dědo, oni jsou vlastně všichni stejný.“

Musel jsem uznat, že je to pravda. Děti jsou nejen vtipné, ale i chytré. Užívejte si jich, dokud o to stojí.

Přeju dobré jitro.