Hlasy jihočeských zvonů: zámecká vížka v osadě Světví u Horní Stropnice na Českobudějovicku

Mezi dominantní stavby patří areál hospodářského dvora se zámečkem čp. 19. Dvůr zvaný Filipíny byl založen roku 1648 – tedy v čase, kdy se Evropa konečně nadechla po třicetiletém běsnění. A tady, v krajině klidu, se začalo znovu stavět. Hospodářsky, ale i s jistou noblesou.

Budovy byly v průběhu staletí upravovány, přizpůsobovány, zcivilňovány. Nad centrální budovou se dodnes tyčí otevřená vížka krytá šestibokou jehlancovitou střechou. Architektonický akcent. Malá koruna domu. A v ní zvon. Zasvěcený svatému Floriánovi.

Zvon se kýve v severojižním směru. A co je důležité: zůstal na ruční pohon. Žádný elektromotor, žádná civilizační zkratka. Ruka člověka, provaz, rytmický výkyv a hlas. Tak je to správně. Zvon je totiž dialog – mezi člověkem a nebem, mezi vesnicí a tichem.

Zvon Svatý Florián

Má hlavní tón gis2, průměr 46,2 centimetru a váží přibližně 60 kilogramů.

Roku 1873 jej ze staršího zvonu přelila pražská zvonařka Anna Bellmannová na Novém Městě. Už tato informace je malým zázrakem: žena u tavicí pece, žena u formy, žena, která dává hlas kovu. Byla jednou z nemnoha žen, které kdy nejen v Praze samostatně řídily zvonařskou dílnu.

Na plášti zvonu vidíme reliéf Ukřižovaného na kalvárském pahorku. Pod ním německý nápis:
ZUR EHRE GOTTER UND FÜR DIE TODTEN LÄUTET MAN
/Zvoní se ke cti Boží a za mrtvé/

To je věta, která nepotřebuje komentář. Je to program. Účel. Smysl.

Na protější straně je reliéf svatého Floriána – patrona všeho, co se potkává s ohněm. Hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů, kamnářů, pekařů. Ochránce proti požáru, suchu, povodním, válce i neúrodě. V českých zemích byl jeho kult rozšířený jako pojistka proti katastrofě. Sochy na návsi, zvony ve věži – obranný val z víry a bronzu.

Pod reliéfem čteme další nápis:
ÜBERGOSSEN VON KARL BELLMANN TOCHTER ANNA IN PRAG 1873
/Přelit dcerou Karla Bellmanna Annou v Praze 1873/

Horní i spodní část zdobí pásy akantu – ornament, který je věčný jako klasická architektura sama. Koruna je šestiuchá a její ucha mají podobu ženských hlav v kápích. Jako by samotné zvonařství dalo zvonu tváře. Hlavy, které nesou hlas.

Rod Bellmannů – dynastie ohně a kovu

Rodina Bellmannů patřila v 19. století k nejvěhlasnějším pražským zvonařům. Navázala na dílnu Jana Václava Kühnera, vedenou po jeho smrti Annou Kühnerovou. Karel Bellmann starší přišel jako tovaryš, oženil se zvonařskou dcerou, osamostatnil a stal se císařským a královským dvorním zvonařem.

Pracoval v domě U Zvonařů v dnešní Jungmannově ulici – na místě, kde o tři století dříve tvořil i nejslavnější český zvonař všech dob Brikcí z Cinperka. Tradice se zde nepředávala jen řemeslem, ale i adresou.

Roku 1856 převzal huť Karel Bellmann mladší. A roku 1866 se vedení dílny ujala jeho setra Anna Bellmannová.

Narodila se roku 1825, zemřela roku 1893. Nikdy se neprovdala. Vedla huť, přelévala starší zvony, zachovávala jejich nápisy i reliéfy. Je pohřbena na Olšanských hřbitovech.

Většina zvonů z bellmannovské dílny nepřežila 20. století. Války je rekvírovaly, roztavily, proměnily ve zbraně. Hlas se změnil ve střelu. O to cennější je každý dochovaný kus.

Vedle několika málo pražských zvonů (například umíráček u kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Praze-Chabrech či zvon Sv. Donát ve věži kostela Všech svatých ve Slivenci) se můžeme se zvony Anny Bellmannové setkat i na jihu Čech:

• Čestice na Strakonicku – kostel Stětí sv. Jana Křtitele, zvon Sv. Jan (1868), hlavní tón as2, průměr 48 centimetrů, hmotnost cca 66 kilogramů.
• Zalužany u Orlické přehrady – zámecký umíráček (1873), hlavní tón c3, průměr 37,5 centimetrů, hmotnost cca 30 kilogramů.

Je radostné, že tento seznam dnes můžeme rozšířit o zvon Sv. Florián ve Světví. Tyto drobné zvony nejsou méněcennými příbuznými velkých katedrálních obrů. Naopak. Jsou to komorní nástroje krajiny. Jejich hlas je místní, sousedský, každodenní. Patří ke koloritu stejně samozřejmě jako cesta, strom nebo studna.

Na přípravě pořadu Hlasy jihočeských zvonů se podílí kampanolog Radek Lunga, mistr zvuku Marek Svoboda a redaktor Jan Kopřiva.