Hana Hosnedlová: Půlnoční mše
Vánoce pro mne znamenaly vždycky pohodu, nadílku pod stromečkem, spoustu dobrot, a když jsem dorostla do věku teenagera, přibyla k tomu ještě jedna věc. Půlnoční mše!
Ne, že bych byla tak silně duchovně založená, i když jsem jako dítě chodila na náboženství, ale bylo v tom i něco jiného.
Jednak tedy takové slavnostní zakončení toho neobyčejného dne, jednak to, že nás na půlnoční – a to se svolením rodičů! - chodívala celá parta.
Už si nepamatuji, jestli se půlnoční mše sloužila i v kostelíku na našem předměstí, ale my chodili svorně do katedrály svatého Mikuláše pod českobudějovickou Černou věží.
Trolejbusy v tu dobu už nejezdily, ale nám vůbec nevadilo, že jsme museli šlapat víc než dva kilometry. Tenkrát ještě bývaly Vánoce bílé, leckdy i právě sněžilo a sněhu bylo požehnaně. Takže jsme se v něm brodili ve svých nových zimních botách a těšili se, až dorazíme do krásně nasvíceného kostela.
A navíc na tuhle mši - možná že jedinou v roce – chodívali i kluci a holky z města, takže to bylo i takové neformální, ale očekávané dostaveníčko.
Po mši jsme se pak před kostelem koulovali a bavili jako všichni -náctiletí v té době. Jenomže nás, na rozdíl od většiny městských, čekala ještě cesta zpátky domů. Nikoho ale nenapadlo ani ceknout, že příště už na půlnoční nepůjde. Vždyť jsme se na to těšili vlastně zase celý rok...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.