Nenabízejte okamžité řešení, spíš se ptejte. Jak mluvit s dětmi a puberťáky, radí terapeutka Barbora Pšenicová

K duševním onemocněním mohou být někteří náchylnější. „Určitě je tam nějaká genetická predispozice, velký vliv má ale také to, jaký žijeme život. Můžeme to nazvat životním stylem. Jak spíme, co jíme, jak se pohybujeme, jestli trávíme čas na čerstvém vzduchu. To jsou věci, které jsme všichni už mnohokrát slyšeli, ale jsou opravdu podstatné,“ konstatuje terapeutka.

„Zároveň náš duševní stav ovlivňuje to, v jaké žijeme společnosti. Co se okolo nás děje, s kým trávíme svůj volný čas, svůj pracovní nebo školní čas, v jakých skupinách se pohybujeme, jaké vztahy tvoříme. A také samozřejmě, k jakým informacím a zprávám se dostáváme a jak s nimi umíme pracovat,“ dodává Barbora Pšenicová.

Rozhovory o tom, že by naše děti měly jít ven, neměly by sedět pořád doma a trávit hodiny u počítače a telefonu, možná vedeme často. Potomci nás v tom ale nechtějí poslouchat. „Mají svou hlavu a asi je to trochu i v pořádku,“ reaguje Barbora Pšenicová. „Jsou ve věku, kdy přirozeně hledají svou cestu a učí se postavit se za sebe. Zároveň si ale myslím, že je dobré domluvit se doma na pravidlech,“ doporučuje.

„Od mladých slýchám, že oni si vůbec nemyslí, že je zdravé sedět dvanáct hodin u počítače. Oni moc dobře vědí, že je potřeba jít občas ven, že když budou jíst sedm dní v týdnu fastfood, že to nebude ku prospěchu jejich zdraví. Takže se s nimi dialog dá vést,“ doplňuje.

Je to těžké, ale vytrvejte

Terapeutka vnímá takový dialog jako velmi užitečný nástroj, protože se jím děti učí přebírat zodpovědnost, plánovat věci a přemýšlet o tom, jak je dělat jinak. „A též to otevírá v rodinách prostor pro rozhovor samotný, pro vzájemný respekt názorů a možnost přinést je na stůl. Nepochybuji ale o tom, že to je strašně náročné a někdy je třeba prostě vytrvat,“ radí rodičům.

A jak takový rozhovor vést? „Dost často to bývá úplně jednoduché. Když se my sami svěříme někomu se svým trápením, tak možná to, co nechceme hned slyšet, je nějaké okamžité řešení. Přitom jako rodiče to řešení vždycky máme, vymyslíme ho obratem. Možná taky nechceme úplně být u trápení našich blízkých, je to pro nás náročné,“ uvažuje ředitelka neziskovky Nevypusť duši.

Ovšem rychlá řešení a věty typu: „Ale prosím tě, vždyť ti nic nechybí…“ nejsou tím, co druhý hledá. „Možná jde jenom o to si vyslechnout, co vlastně prožívá, jak věci vidí. Pro mě jako mámu by to znamenalo: Teď chviličku mlč a jenom poslouchej. A pro mě jako terapeutku je to prostor pro otázky. Otázky, které mohu pokládat, abych zjistila, co za tím vlastně je,“ říká Barbora Pšenicová.

Čtěte také

Děti se rodí v ideálním nastavení, pak je zkazíme výchovou, vytváříme tlak a závislé vztahy, tvrdí psycholog

K tomu společně s kolegy z oboru vymyslela soubor karet 5+2 kroků v podpůrném rozhovoru. Najdete je na webových stránkách společnosti Nevypusť duši a povedou vás myšlenkovým procesem, tím, jak postupovat. „A prvním bodem je: Zajímejte se,“ upozorňuje terapeutka.

Otázky, které rodič na kartičkách najde, si může libovolně přetvořit. „Ne každou otázku položíte malému dítěti, ne každou puberťákovi. Jsou spíš pro inspiraci, jak rozhovory otvírat a jak se jako rodič zeptat i na těžké věci, jak to udělat. Žargon by měl být váš, vaší rodiny. Použijte slovník, který u vás doma znáte,“ potvrzuje Barbora Pšenicová.

Víc než rada někdy totiž pomohou právě otázky. Jak myslíš, že bys to či ono mohl, mohla řešit? Kudy by mohla vést cesta? Jestliže si člověk na řešení přijde sám, lépe je přijme. „Přesně tak, takhle o tom přemýšlíme i my,“ souhlasí Barbora Pšenicová.

Celý rozhovor s psychoterapeutkou Barborou Pšenicovou si poslechněte online.