Mirka Nezvalová: Telefony do nebe

Já mám své číslo stejné od chvíle, kdy se nad českobudějovickým sídlištěm srazily stíhačky a v naší rozhlasové redakci byl jediný přenosný telefon, připomínající kufřík. I vinou toho byla naše komunikace s aktuálním vysíláním téměř nemožná. A tak se do rozhlasu pořídily čtyři malé mobily.

Vracím se do této historie záměrně, abych zdůraznila, že první uložená čísla na kartě tam mám opravdu velmi dlouho. Třeba na Vojtu Prokeše, kapelníka Budvarky a mého tehdejšího kolegu z hudební redakce. Kdykoliv hledám někoho od P, vždycky mi tam jeho jméno vyběhne a já si vzpomenu na bohéma, který nezkazil žádnou zábavu.

Nebo na spisovatelku a věčnou optimistku Miroslavu Besserovou, s níž jsem natočila pro Dámskou jízdu řadu rozhovorů a která si nikdy nepřipustila, že by jí vážná nemoc zabránila dokončit plánované projekty.

Pořád mám i číslo na energickou a stále rozesmátou Karinu Havlů z Tábora, autorku báječných kuchařek  a skvělou překladatelku. Bohužel, ani její hlas už v telefonu neuslyším.

Asi bych mohla pokračovat ještě pěkně dlouho, protože jsem si v mobilu nechala spojení na lidi, kteří už navždy odešli. Věřím, že do nějakého nebe, kde si popíjejí svá pivka nebo dvojky bílého a vyprávějí košilaté vtipy.

Ano, nejsem naivní a vím, že se po čase jejich čísla znovu dostanou do oběhu. Zároveň si ale říkám, že dokud jejich jména nevymažu, mám na ně pořád spojení.