Martina Adlerová: Sousedka

Máme knírače Fandu. Je to dost svéhlavé zvíře a v poslední době na vrcholu senility. Přestal poslouchat, dělá si, co chce, a nereaguje ani na svoje vlastní jméno. Požírá exkrementy a těsně před mým odjezdem do práce vlítne do pole a vyválí se v čerstvé oranici. Někdy oranici zastoupí kravinec nebo uleželá zdechlina, podle toho, co je zrovna po ruce. Naše rána začínají poklidnou chůzí a končí zdeptaným výkřikem: „Fando, ty zmetku, co to zase děláš?!“ A to zrovna ve chvíli, kdy sousedka vychází z domu.

Chladné sousedské vztahy jsem chtěla prolomit už mockrát.

Pozvala jsem sousedy na grilování. Nepřišli.

Pak jsem je potkala na procházce v lese.

„Fanouši, vyplivni toho slimáka,“ vynadala jsem psovi a jedním dechem vesele zavolala: „To máme ale dnes krásný den, co?“

Sousedka vyvalila oči a táhla manžela pryč. Říkala jsem si, že mě možná považuje za konkurentku. Ale tohle muselo mít hlubší příčinu.

Jednou jsem si na zahradě rozčileně stěžovala ostatním, že Fanda už zase snědl lejno. (Je jasné, že výraz lejno jsem ve skutečnosti nepoužila). Sousedka mě přes plot ohromeně poslouchala. Kývla jsem směrem k ní: „Fanda je totiž hrozné prase, víte?“

Sousedka zalezla do kůlny s takovým výrazem, že se ve mně usídlil pocit, že si šla pro střelnou zbraň. Po zbytek dne už jsme ji neviděli.