Martina Adlerová: Internet

19. leden 2021

„Vy vůbec neovládáte svoji techniku!“ Pracovník IT firmy si mě rozezleně měří. „A strukturovanou zásuvku máte kde?“ Pro mě na stejné úrovni, jako by se ptal, jestli mám doma integrovanou nukleární fúzi. Nem tudom.

Zrovna jsem se nastěhovala a potřebuji zapojit internet. Stojím uprostřed místnosti s batoletem v náruči a pozoruji cizince. Který – bos - chodí sem a tam po mé nové plovoucí podlaze v designu drásaný dub. A drásá mi tím nervy, strašně mu totiž páchnou nohy. Úplně jako čpavek. 

Ajťák kouká po stěnách a potichu přitom nadává.

„Kafe by nebylo?“ utrhne se na mě. Dcera v mé náruči se rozpláče. Kávovar stojí na lince, ale ani si ho nevšimnu.

Tak za prvé: ten chlap se vůbec nepředstavil. Za druhé: doklad, že je tím, za koho se vydává, prý zapomněl doma. A za třetí se chová jako správce hokejové haly.

Takže jsem si pustila do bytu úplně cizího muže se značnou hmotnostní i výškovou převahou. A s nedostatečnými hygienickými návyky. Teď něco loví ve své brašničce. Přitisknu si dceru blíž a pomalu se přesouvám ke dveřím. Co kdyby…

Muž vytáhne šroubovák a pohlédne na mě. Zřejmě čeká na to kafe.

„Tak chcete ten internet, nebo ne?“ vyštěkne hrubě a dceřino fňukání opět nabere na intenzitě.

Znechuceně dokončí svou práci a při odchodu vynese ortel: „Kolem je spousta překážek. Signál, víte? Tady to nikdy nebude dobrý.“

Naprosto s ním souhlasím. Uvařím si kávu a důkladně vytřu. Lyzolem.  

A vím jedno:

Ajťáci mají vždycky pravdu. Tady to dobrý nebude nikdy.

Tedy: pokud se nerozhodnem odstranit ty překážky.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.